2021 11/10 uvězněná

  Už se mi dlouho nestalo, že by se mi nedařilo usnout. Ale budou dvě ráno a já za necelých osm hodin vstávám do práce. Ležím tu v posteli a čekám, dokud nezamhouřím oči. Vedle mě spokojeně spí přítel a já přemýšlím. Přemýšlím dlouho. Dost dlouho na to, abych si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku.

  Jsem to já? Ano, vždycky jsem to já. Za ty dva roky mého nejdelšího vztahu jsem se stále nenaučila milovat samu sebe. Stále jsem se nedostala do fáze, kdy bych si řekla, že se miluji. Nejde to, nedokážu to. I když bych strašně chtěla.

  Můj přítel mě miluje nejvíc nade vše. Vůbec si jeho lásku nezasloužím. Posledních pár dnů dostávám pocit, že moje city k němu jaksi opadaly a ať se snažím jak chci, nemůžu se k němu dostat zpět. Skoro jako kdybych to sama nechtěla. Dlouho jsem si nechtěla přiznávat, že k němu necítím to co jsem cítila úplně prvně a tohle je vlastně moje první přiznání.

  Vztahy nejsou dokonalé a ani nemají být. A já sama nedokážu vlastně popsat jak jsem celý ty dva roky mnohem šťastnější a sebevědomější jen díky němu. Ale...

  Začínám mít pochybnosti, jestli se zrovna s ním dostanu do fáze "manželství" a možnost někdy mít děti. Strašně nechci odcházet, ale zároveň se s ním cítím stísněně. Krom práce, tak je mi všude v patách a já to jaksi nedokážu snést. Potřebuju svůj vlastní prostor, kde se můžu normálně nadechnout a oddělit od sebe klíště. Miluje mě víc než já miluju jeho a šíleně mě to drtí.

  Ničí mě to.

  Nevím jak si s nim o tomhle promluvit, protože to určitě nevezme dobře a bojím se, že pak už to půjde do hajzlu všechno. Chci se o nás furt snažit, ale vidím jak jsme každý odlišný. Každý jdeme jinou cestou. Každý se nacházíme v jiném okolí a v jiném pohledu na svět. Jediné co nás spojuje je jen náš romantický vztah. A já nevím, jestli tohle dál chci.

  Není to tím, že by mě to po dvou letech přestalo bavit. Je to tím, jak jsme odlišný. Nechci si lhát sama sobě a překousnout to na dalších x let a pak litovat. Už to není to co bývalo a nedokážu se přinutit, abych nedávala najevo, že už se nesnažím.

  A myslím si, že on sám něco pociťuje. Teď je na mně, abych to dotáhla.

2021 07/07 nothing something

  Už mě to unavuje.

  Unavuje mě být neustálým terčem problémů domácnosti. Neustálé ukazování prsty, že jsem nejhorší a nejneschopnější člověk co kdy existoval. Mám toho po krk.

  Odpočítávám posledních pár týdnů, dokud se odsud neodstěhuju napořád, ale hlavně co nejdál od všech těch negativních pocitů co se tu ve vzduchu nadnáší už od nepaměti. Daleko odtud, že mě už nikdo nebude ponižovat každý den co se vrátím z práce nebo co jen otevřu oči.

  Daleko odtud, že se budu vracet domů ráda a skutečně se těšit a neskrývat se ve svým pokoji, dokud nebude tma a všichni jdou spát. 

  Daleko odtud, že možná budu schopna milovat samu sebe a brát se takovou jakou jsem vždy byla.

  Daleko odtud, že se mi možná za pár let bude i stýskat. 

  Jediný po čem se mi teď stýská, je můj přítel a jeho hřejivé objetí, které mě vždycky dokáže tak uklidnit kdykoliv mám úzkosti nebo panické záchvaty.

  Chybí mi jeho teplo. 

2021 06/09 (no)risk

  Za tři měsíce se stěhuju. Práci stále nemám zajištěnou, tak to bude zajímavý.
  Třeba se poseru a vrátím se zpátky k rodičům, protože zjistím, že to nedám. To bych si potom mohla rovnou hodit mašli. Mohla bych vlastně i teď, protože pak nic nepokazím. 
  Těším se a zároveň ne. Nevím co mě čeká. Láká mě to a zároveň bych zůstala tam kde jsem.
  V tuto dobu je pro mě hlavně důležité, abych zůstala pozitivní a neztrácela naději. Když budu opravdu chtít, tak dosáhnu svého cíle. Nesmím to vzdávat po pár minutách. Zdá se mi to ale nekonečný. Jako kdyby to trápení trvalo ještě dávno předtím, než jsem se vůbec narodila.
  Doufám, že někde v paralelním vesmíru jsem šťastná a spokojená a mám vše po čem jsem vždy toužila. Připadám si tady totiž v neustálém vězení, ze kterého se pokouším opakovaně utéct. Když se mi to podaří, jsem zase na začátku. Vyjdu dveřmi a ocitnu se opět ve stejné místnosti, ze které jsem právě vyšla. Ať jdu kam jdu, nemůžu se hnout z místa. Jsem zaseknutá v jakési smyčce.
  Už jsem se ale dostala do poloviny roku. Uvidíme co mi přinese příštích budoucích šest měsíců. Doufám, že jen to dobré.
  Ještě jsem to nevzdala.
  Ale už mě to taky nebaví.

2021 03/20 doma na jaře

   Jsme už téměř rok v lockdownu a nepřipadá mi, že se situace mění k lepšímu a ani, že by vir měl v plánu někdy brzy zmizet. Trvá to už děsně dlouho a pro některý to musí být extrémně těžké. Měla jsem se stěhovat k příteli už minulý rok, ale přesně kvůli lockdownu to nevyšlo. Teď jsem měla v plánu se stěhovat k němu už tento rok, ale štěstí nám nepřeje a my jsme furt zavřený doma.
  Furt chodím do práce a výrazně se mi zvýšil plat, ale být zavřená doma s rodinou, která mě nenávidí je únavné. Unavuje mě to. Chystám se dát výpověď a přestěhovat se. Nejen že na mě tlačí doma, ale i v práci. Kolegové mě nabádají, ať zůstanu a zůstala tam plus deset let a umřela v tom malém městě, kde to tak ze srdce nenávidím. Všichni předstírají jací dobráci a kamarádi to jsou, jak by za tebe daly ruku do ohně. Opak je pravdou.
  Nosím masku doma. Nosím masku v práci. Vyčerpává mě to. Přestávám být i sama sebou když jsem sama. Nalhávám si, jak jsem šťastná tam kde jsem a přesvědčuju o tom i lidi kolem sebe. Nikdo z nás nemá dokonalý život a já obzvlášť ne. Nedokážu ani slovy vyjádřit jak moc chci odsud pryč. Jak moc chci utéct. Sžírá mě to uvnitř zaživa. Mám z toho úzkosti.
  Opakuju si jak musím zůstat silná. Pokud to vzdám tak se pravděpodobně zabiju. Popravdě jsem ale nebyla spokojenější než jsem byla teď. Mám neuvěřitelně milujícího a chápajícího přítele. Mám stabilní práci a jsem finančně zajištěná. Měním se v lepšího člověka a věřím, že dokážu být lepší když budu chtít. Jenže jako každý člověk, i já jsem křehká a zranitelná. Jsem nestabilní. Přijdu si jako stroj. Pod vlivem někoho vyššího nade mnou a nelíbí se mi to. Chci se cítit svobodná.
  Jak šílený to musí být, když se člověk chce cítit svobodně ve svobodné zemi?

2021 02/17 bittersweet

  Někdy by člověk nejradši prasknul euforií. Někdy by se člověk zas nejraději vrhnul pod jedoucí vlak.

  Já jsem ten člověk.

  Jsem obojí. 

  

2021 01/18 self value

  Říkala jsem si, že si žádná předsevzetí na nový rok dávat nebudu a ani na žádný budoucí nový roky. Ale myslím, že bych možná i měla. Přece jen když si nebudu sama sobě nastavovat laťku příliš vysoko tak budu schopna svého cíle dosáhnout. Proto jsem se rozhodla, že tenhle rok bych chtěla být šťastná. Šťastnější než šťastná.

  Být schopna ráno vstát plná síly a nadšení, že mě čeká ještě celý den. Pokud se totiž nezbavím svých kostlivců ve skříni, pak se možná jednoho dne rozhodnou z té skříně vylézt a už nezalézt zpátky. Zároveň bych tím chtěla zapracovat sama na sobě, cítit se víc jako sama sebou. Mít se ráda a milovat se.

  Sebeláska je hodně důležitá a pro mě velmi obtížná. Nikdy jsem se neměla ráda a ani se nikdy nemilovala. Pro všechny jsem vždy byla druhá volba. Já jsem sama pro sebe byla druhá volba. Můžu se pro druhé přetrhnout, ale nikdo se nemůže přetrhnout pro mě. Za těch několik let co jsem na světě, se znám už o něco lépe než předchozí rok a musím se naučit znát svoji hodnotu. Naučit se, že ne každý si můj čas zaslouží. Já bohužel všechny ty roky svůj čas plýtvala na špatných lidech a nepracovala na sobě. Zapomněla jsem samu na sebe a teď jenom lituju toho ztraceného času se špatnými lidmi, kteří si mě už od samého začátku nikdy nevážili. Zapomínám na to, že můj život je o mně a ne o nikom jiným.

  Proto chci být šťastnější a víc si samu sebe vážit. Naučit se taky pro jednou být sobcem a myslet dřív na sebe než ostatní. Už se přestat vázat na minulost a nosit všechno to břímě sebou. To co se mi stalo v minulosti už bohužel nezměním, ale nechci si všechny ty zlé vzpomínky nosit sebou a připomínat si tím, jak mě to i po tolika letech bolí.

  Chci jít do nového roku se svojí minulostí s tím, že to co se mi stalo mě jenom posílilo a přestat si to všechno dávat za vinu.

  Přestat se cítit ve vlastním světě jako oběť.

2020 10/20 říjen

  Je podzim a všechno jde do píči.

  Ostatně jako každý jiný den. Vlastně ani nevím o čem psát, ale cítím se příšerně na píču a otupěle a musím to ze sebe nějakým způsobem dostat ven. Ne že by se mi momentálně vše kurvilo pod rukami... vlastně se mi v životě teď docela i daří kupodivu.
  Mám nudnou, podřadnou a debilní práci, která mě nebaví a kolegové mě od rána nasírají, kdy se po práci vracím domů ke svému milovanému psovi a zbytku rodině, která mě nenávidí a já je a téměř každý den strávíme rodinné chvilky tím, že po sobě štěkáme.

  Pak tu samozřejmě ale mám svou drahou polovičku, která ve mně vyplňuje tu prázdnotu. Měli jsme se k sobě stěhovat už polovině tohoto roku, kdy se to přesunulo na prosinec, který ale nakonec padl úplně, kvůli těm šílenostem co se dějí venku.

  Krom toho, že jsem musela zrušit stěhování a venku lidi šíří odporný vir, kterým jsou i oni sami. Tak už jsme skoro na konci října. Co to znamená?

  1. říjen, depresí čas...

  Z nějakého důvodu se podzim stal mé nejvíc depresivní období, které se vlastně už periodicky opakuje asi čtvrtým rokem. Bolesti srdce se mi vrátily, silnější než předtím. Panické ataky bývají stejně špatné nebo i horší až katastrofální (psychicky)... paranoia, halucinace a bipolarita. Tak vypadá můj nádherný podzim plný pumpkin depression spice latté.

  ... někdy obdivuju svůj blízký okruh přátel, že to se mnou vydrželi přes rok...

  ... a já sama se sebou přes 20 let...

2020 06/16 žiju

  Ano, bohužel stále žiju.

  Fyzicky zdráva.

  Psychicky nestabilní.

  Stále na tomhle zasraným světě.

  Zatím bych tenhle rok ohodnotila jako relativně ok a v chaosu. V chaosu jako celý můj zbytečný život. Asi někoho už unavují moje skvělé posty o sebelítosti a jak ze sebe tak ráda dělám chudinku (pokud-li to někdo čte). Ale mám to v píči, chvíli jsem se měla fajn a důvod proč jsem nic nepostovala byl ten, že jsem měla krizi otupělosti, kdy se mi v hlavě nevyplodilo ani to nic.

  Abych dohnala těch pár měsíců od posledního postu, kdy jsem se omylem předávkovala, tak mám práci, která mě nebaví, ale peníze mi stačí. Z 90% se mi konečně vyplní jeden z mých cílů - odstěhování se od rodičů, čímž uniknu celému rodinnému dramatu, ale nějakou chvíli si tu budu muset ještě vytrpět. Střední zatím nemám v plánu si dodělat a vlastně ani nevím jestli chci. Taky jsem potkala skvělého člověka, se kterým si rozumím ve všem a dokonale vyplňuje tu prázdnotu ve mně.

  Uběhlo půl roku od nového roku a já konečně vidím nějaký pozitivní progres v mém zkurveném životě, kdy se skutečně posouvám vpřed a nejsem zaseklá na jednom vymrdaným místě. To samé bohužel nemůžu říct o vztahu mezi mnou a rodinou. Spíš je mezi námi ještě větší propast než kdy předtím. Já nerozumím svojí rodině a oni zase nerozumí mně, takhle to bylo odjakživa. Někdy bych si přála, abych byla adoptovaná a věděla, že tahle rodina vlastně není skutečně má rodina. Přišla jsem si vždy odcizeně, už mi ani nepřipadá, že v mém pokoji je bezpečno a ani, že někdy bylo.

  Krom toho, že se mi život začíná pomalu obracet v to lepší světlo, občas mám stále chuť umřít. A to se asi bohužel nikdy nezmění.

2019 11/10 co to kurva

  Necelý měsíc zpátky jsem se předávkovala. Neúmyslně... ale kdo mi to bude věřit. Všechno se událo tak rychle. Nezaregistrovala jsem a za chvíli jsem měla hadičku hluboko v krku a pumpovali mi žaludek. Byl to ten nejhorší zážitek za celých dvacet let, co jsem stále naživu. Po jedné strávené noci v nemocnici mě odvezli na psychiatrickou léčebnu, abych lidi tam přesvědčila o tom, že jsem neměla v plánu se sprovodit z tohoto nádherného světa. Po nějaký hodině mě propustili. Úplně samotnou v cizím městě. S nemocničním náramkem kolem zápěstí. S obálkou s mými antidepresivy a razítkem z léčebny. V teplácích a krátkým triku.
  ... v zimě.
  V danou chvíli jsem si asi úplně neuvědomovala co se děje, ale byla jsem totálně v prdeli. Tohle byly dva dny, kdy jsem si sáhla na vlastní dno. Chtěla jsem ale domů a prospat se, protože jsem zažila strašný trauma. Místo toho jsem byla uvízlá v cizím městě úplně sama bez ničeho. Pamatuju si jak mizerně mi bylo, ale zachovala jsem chladnou hlavu a šla jsem směrem domů.
  Po spolykání shitload prášků člověku dobře fakt neudělá. Já se tou hrstí malých mentolek chtěla jen uklidnit. Když mi začalo být fakt divně na smrt, začala jsem mít strach, že skutečně umřu. Uvědomila jsem si, že teď odejít nemůžu a měla jsem nahnáno. Vzala jsem poslední síly a volala kamarádce, aby mě vzala do nemocnice. Tam pak začala ta pravá sranda.
  Po předávkování se prášky jsem se rozhodla antidepresiva nebrat. Jsem bez nich nějaký ten pátek a sice je mi furt pěkně na píču, ale většina mých fyzických problémů zmizela. Beru to jako pozitivum, tak je neberu dál a ony mi dál leží nedotčené v šuplíku. Jen teď bych se chtěla strašně moc zabít, že bych nejradši spolykala celý plato. Nejradši bych si do ruky nasypala celý obsah krabice.
  Snažím se brečet, aby se mi ulevilo alespoň trochu. Ale nejde to. Cítím se příšerně otupěle. Nechce se mi ani myslet. Chci si jenom lehnout a spát... hodně dlouho. Nejlíp, kdybych už nemusela otevřít oči vůbec.
  Fakt chci umřít, ale mám strach.
  Nebaví mě to tu.

2019 08/14 seperate

  Vždy když sem začnu psát tak vím, že toho v hlavě mám zase moc a musím svoje myšlenky někam plácnout. I když se mi po tom nikdy nijak zvlášť neuleví, furt je to lepší než to všechno dusit v sobě. Ani nevím, jestli si stále držím svojí příčetnost. Snažím se. Ale v takových stavech je kurva těžký se nezbláznit. Zvlášť v tak posraným světě. Všechno mi přijde neférové a nutí mě to dělat změny. Jenže má ty změny smysl?

  Neměla bych se vzdávat tak rychle. Ale už se nedokážu dál snažit. Když konečně začne svítat na lepší časy, tak je to zas v hajzlu. Je mi pod psa. Vnitřně hrozně trpím, jsem v nekonečné agónii. Skoro jako kdyby na mně ležel celý vesmír. Nedokážu se normálně nadechnout, musím dýchat manuálně. Jako kdybych potřebovala příručku jak správně dýchat a nepropadnout panice. Ale i kdybych nějakou takovou příručku měla, tak by mi nepomohla.

  Jsem tak hrozně nešťastný člověk. Tak šíleně moc, až mě to psychicky i fyzicky bolí. Nevím co mám dělat, abych byla šťastnější a spokojenější. I když se řídím nebo neřídím pravidly... furt mi to nestačí k tomu, abych byla spokojená. Jsou dny, kdy se cítím naprosto okej. Ale takový dny jsou bohužel dočasný, někdy i chvilkový. Přála bych si se narodit znovu, abych udělala lepší rozhodnutí a měla se v budoucnu líp. Kdo ví.

  Možná to je neodvratný a to co se má stát se eventuálně stane. Třeba i změnou minulosti bych nebyla schopna ovlivnit budoucnost. Pokládám si otázky, jaký má vůbec smysl být tu.

  Být naživu.

  Jsem tak bezcenná...

  ... bezvýznamná...