Jsme už téměř rok v lockdownu a nepřipadá mi, že se situace mění k lepšímu a ani, že by vir měl v plánu někdy brzy zmizet. Trvá to už děsně dlouho a pro některý to musí být extrémně těžké. Měla jsem se stěhovat k příteli už minulý rok, ale přesně kvůli lockdownu to nevyšlo. Teď jsem měla v plánu se stěhovat k němu už tento rok, ale štěstí nám nepřeje a my jsme furt zavřený doma.
Furt chodím do práce a výrazně se mi zvýšil plat, ale být zavřená doma s rodinou, která mě nenávidí je únavné. Unavuje mě to. Chystám se dát výpověď a přestěhovat se. Nejen že na mě tlačí doma, ale i v práci. Kolegové mě nabádají, ať zůstanu a zůstala tam plus deset let a umřela v tom malém městě, kde to tak ze srdce nenávidím. Všichni předstírají jací dobráci a kamarádi to jsou, jak by za tebe daly ruku do ohně. Opak je pravdou.
Nosím masku doma. Nosím masku v práci. Vyčerpává mě to. Přestávám být i sama sebou když jsem sama. Nalhávám si, jak jsem šťastná tam kde jsem a přesvědčuju o tom i lidi kolem sebe. Nikdo z nás nemá dokonalý život a já obzvlášť ne. Nedokážu ani slovy vyjádřit jak moc chci odsud pryč. Jak moc chci utéct. Sžírá mě to uvnitř zaživa. Mám z toho úzkosti.
Opakuju si jak musím zůstat silná. Pokud to vzdám tak se pravděpodobně zabiju. Popravdě jsem ale nebyla spokojenější než jsem byla teď. Mám neuvěřitelně milujícího a chápajícího přítele. Mám stabilní práci a jsem finančně zajištěná. Měním se v lepšího člověka a věřím, že dokážu být lepší když budu chtít. Jenže jako každý člověk, i já jsem křehká a zranitelná. Jsem nestabilní. Přijdu si jako stroj. Pod vlivem někoho vyššího nade mnou a nelíbí se mi to. Chci se cítit svobodná.
Jak šílený to musí být, když se člověk chce cítit svobodně ve svobodné zemi?