Šokovalo mě, když mi byla diagnostikována mírná bipolarita. Nechtělo se mi tomu věřit a odmítala jsem tomu věřit. Smiřuju se s tímhle faktem ještě teď a budu pravděpodobně ještě dost dlouho. Nedávno jsem ale zjistila, že někteří známí herci/umělci byli taky diagnostikováni s bipolaritou a v životě je to neovlivňuje tolik. Pomohlo mi to si docela uvědomit, že tyhle celebrity jsou taky jenom lidi jako já. Že po celé planetě trpí bipolaritou miliarda lidí. Nechci si samozřejmě uklidňovat svoje úzkosti na faktu, že existují lidé s daleko horšími příznaky... ale je to tak.
Těžce jsem si v mých dospívajících letech přiznávala, že mám psychické problémy, které je nutné nějakým způsobem řešit. Teď v dospělosti si v hlavě přehrávám svoje krušné roky a události a vnímám je pod jiným světlem. Myslela jsem si, jak jsem to sama se s sebou dávno vzdala... ale postavila jsem se za sebe a dokopala se k tomu si vyhledat pomoc. Nedokážu tvrdit, že mi cvokaři a jiný doktoři pomohli. Možná jsou ale jedním z důvodu, proč jsem teď tam kde jsem.
Vzhledem ke všem těžkostem... se mám relativně dobře.
2022 12/20 just like everyone else
2022 11/13 afterparty
Blíží se další konec roku a já nestíhám, jak ty roky rychle běží.
Zpětně jsem si pročetla staré posty a přemýšlela, jak moc jsem se za tu dobu posunula úplně někam jinam. Mám pocit, že jsem v tuhle chvíli na tom nejlepším místě kde můžu být. Že jsem teď nejlepší verze sebe samé.
Přesto mám občas pocit, jak ulevující by bylo, kdybych prostě neexistovala. Jak by vše bylo jinak, kdybych se nikdy nenarodila nebo udělala jiná rozhodnutí. Je zbytečný nad tím přemýšlet, protože nikdy nebudu vědět "co by kdyby".
Někdy mi chybí si užívat maličkostí. Dopřát si trochu času jen pro sebe a ve volném čase se věnovat koníčkům. Tuhle část sebe jsem ztratila a myslím si, že tu část už v sobě nikdy nenajdu. Spokojila jsem se s tím jak to je teď a řekla bych, že nějakou chvíli to lepší než tohle nebude.
Přála bych si, abych dokázala být ukecaná stejně jako když jsem high. Komunikace je pak neuvěřitelně snadnější pro člověka jako já. Nemám v tu chvíli zábrany a nemám v sobě blok, který by mi bránil se ozvat. I když pracuji s lidmi, je to něco jiného se bavit s cizími lidmi než se bavit s lidmi, které párkrát do roka potkáváš pravidelně. Někdy bych si přála být high 24/7 a nikdy z toho hezkého stavu neodejít. Plavat v tom navždy a cítit se free od všech stresů a úzkostí. Propojit se s lidmi a bavit se o blbých teoriích, o tom jak je vesmír dechberoucí a mluvit o nesmírně citlivých a deep záležitostech. Připadá mi, že se takhle moc nedokážu uvolnit před nikým a tlachat nad hovadinama mi asi občas chybí...
2022 06/05 new old me
Řekla bych, že byť mé dospívání bylo místem peklo, to největší peklo jsem přežila a dala se jakž takž dohromady. Mám práci, která mě baví, i když většinu času tam je víceméně klid. Tuhle jsme se s kolegy bavili o kreslení. Vrátilo mě to do dob, kdy jsem malováním žila.
Naplňovalo mě to.
Uklidňovalo mě to.
Kvůli svým psychickým problémům jsem se vzdala úplně všech koníčků. Vzdala jsem se věcí, které mi dřív dělávaly a přinášely radost. Nebyla jsem v malování nikdy žádný profík, ale šlo mi to. Poslední dobou mi to začalo chybět. Vzdala jsem se umělecké školy, protože byla soukromá a rodina nepatřila mezi nejbohatší. Na střední jsem se kreslení vzdala úplně a vzala tužku do ruky pouze tehdy, když na hodině Estetiky bylo třeba kreslit. V té době mě přestalo bavit úplně vše a upnula se na monitor svého počítače či mobilu. Hudba a seriály začaly být můj nový svět, o nic jiného jsem se nezajímala. Ani samotné tvoření a šití mě nebavilo, byť jsem na to vystudovala školu.
Chtěla bych se k malování vrátit. Chtěla bych se vrátit zpět k tomu, co mě kdysi naplňovalo. Vrátit se zpět k mému bezstarostnému já, kterou bavilo tvořit a nezáleželo na tom co.
Čím jsem starší, tím mám větší pocit, že ztrácím svůj čas přemýšlením a tlacháním nad nesmyslem.
Chtěla bych zase najít svého uměleckého ducha.
2022 03/09 priority
Celý týden jsem byla v těžkých depresích a stresu, že mi na to pomohl jedině spánek. Štěstí, že jsem zrovna onemocněla, takže jsem nemusela ani do práce a být ve stresu dvakrát tak víc. Bála jsem se, že jsem zas v tom a celý dny jsem nedokázala myslet na nic jiného. Bohužel jsem neměla ani možnost si zajít pro těhotenský test, protože jsem čekala na výsledky PCR testu na covid. Ten mi bohužel/bohudík vyšel negativní.
Bála jsem se o svých obavách říct příteli, protože vím, jak dokáže vyvádět a v tuhle chvíli jsem další drama nepotřebovala. Došel mi koupit test sám, protože já na to neměla nervy a asi ani koule. Povídali jsme si o všech možných scénářích. Co když těhotná budu? Co když si to budu chtít nechat? Co když to my dva nezvládneme?
Občas je to s partnery složité. Vzájemně se vidíte úplně jinýma očima, než lidi okolo vás. Víte, že vaši drahou polovičku nikdo nezná líp, než vy. Čím déle ale jste spolu ve vztahu, tím spolu rostete. Především psychicky. Názory a pohled na věc se mění. Reakce na určité zprávy jsou jiné.
Mám tendenci svého přítele křivdit a házet na něj vinu. Sama nevím proč. Mrzí mě to, protože to udělám zcela podvědomě. Nemůžu po něm chtít, aby mi důvěřoval, když já sama v něm mám pochybnosti. Dnes mi ale ukázal, že by za mnou stál, ať by se stalo cokoliv. Viděla jsem, že za ten společný čas skutečně mnohem víc dospěl a jeho priority jsou na úplně jiném místě, než byly před rokem a že ho nemám tak přečteného jak jsem si myslela. Jsem ráda, že se občas mýlím. Byť to nerada přiznávám. Alespoň vím, že se na něj můžu vždy a na 100% spolehnout.
Těhotenský test mi naštěstí vyšel negativní. Spadl mi obrovský kámen ze srdce a všechen stres ze mě rázem opadl. Nechtěla jsem se ocitnout na té stejné pozici jako před dvěma roky. Není to nic příjemného. Ale těžko říct jestli to je horší než pumpování žaludku...