Mám chuť zajít někam do lesa a vyřvat se tam. Vyřvat do lesa všechno, co mě trápí a táhne ke dnu. Vyřvat úplně všechno co vím, co mám na srdci a nad čím zrovna přemýšlím. Samotnou by mě nikdy nenapadlo, že to budu zrovna já, která bude přemýšlet o sebevraždě 24 hodin každý den. Děsí mě to, ale zároveň jsem s tím už smířená, kdybych měla umřít už v tomhle věku, nevadilo by mi to a odevzdala bych se Smrti dobrovolně. Zdá se to jako krátká chvíle, ale snáším to utrpení a mučení už příliš dlouho na jednoho člověka. Držím všechno v sobě, protože nemám absolutně žádnou důvěru v lidech. Jsem příliš paranoidní, než abych někomu věřila. Věřím v to, že by ta osoba pak o mně všechno prozradila a já byla zas za hlupáka, že jsem někomu zkoušela důvěřovat. Nemůžu znovu dopustit takovou chybu. Je mnohem snazší důvěřovat zvířeti, než člověku. U zvířete si jste alespoň jistí, že vás neprozradí, protože neumí mluvit. Přála bych, kdyby někteří lidé taky neuměli mluvit a drželi ty zatracený držky pod zámkem. Tolik lidi nenávidím. Nenávidím je všechny do jednoho a nemůžu se dočkat, až odejdu z tohoto světa, kdy jim zanechám dopis, že za to můžou oni, kteří mě skutečně zabili. Jaká smůla, že jsou lidé takový neskutečný svině.
Nevím jak dlouho dokážu snášet to neustálé mučení. Přála bych si, aby mi někdo vysál všechny vzpomínky z mozku a já mohla začít úplně od znova. Čím to je, že pokaždé kdykoliv ho uvidím online, probleskne mi hlavou tolik myšlenek a vzpomínek a dokonce i
co kdyby. Nenávidím to a strašně ráda bych mu to řekla do očí, že ho nenávidím. Přála bych si, aby mi on řekl do očí, jak mě nenávidí, abych na něj přestala myslet a přestala být má stará láska. Už nechci... tak strašně moc to nenávidím. Ty pocity... to všechno. Jaký to má smysl to vůbec cítit, když tím člověk za chvíli přijde o rozum? Chce se mi kvůli tomu umřít, brečet a podříznout si hrdlo, jednoduše to skončit. Už to dál nemůžu vydržet, hromadí se to ve mně jak pytel zasraných sraček a za chvíli prasknu. Když se tak stane, bude ze mě skutečný šílenec, zavřou mě do blázince, kde mě budou oblbovat posranýma práškama a nebudu zavřená jen v jedný místnosti. Budu už navždy zavřená uvnitř. Možná že teď už je dávno pozdě mě osvobodit. Cítím se tak špatně... čím to je. Čím to kurva je, že se tak cítím dennodenně. Proč to nechce zmizet, přestat to. Proč to neustále přetrvává jako nekonečno. Proč to roste ještě víc a neubývá to. Chci to všechno vyblít, být volná a skutečně se tak cítit. Jsem zasranej vězeň ve vlastním těle, ale co mám s tím dělat? Jak se odsud můžu dostat? Nemám nad vlastním tělem kontrolu. Někdo je nade mnou a ovládá mě, využívá mě jak se mu jen zachce. Jedna strana mě stále drží na živu, kdy mě přemlouvá, ať vydržím ještě chvíli, že bude brzy konec a já pak budu šťastná. Druhá strana mi zlověstně našeptává, ať to konečně ukončím, že to nemá smysl. Nic z toho, co dělám nebo co jsem kdy udělala. Že jsem jen další nechutný maličký človíček ve vesmíru a nic pro nikoho neznamenám a jsem bezcenná. Nikomu nestojím ani za čas, že jsem všem stejně ukradená a nikdo by si ani nevšiml, kdybych zmizela. Táhne mě ke dnu, i když bojuju ze všech sil se držet na nohou a ještě to nevzdát, i když sama po tom toužím.
Nedokážu překonat tu sílu, která mě ovládá, ale dokážu se stále držet té dobré strany, i když ta druhá bývá o tolikrát silnější. Snažím se vyhrát válku proti mně samotné a je to tak zatraceně těžké, protože moje zlé já to zatím vyhrává. Neustále přemýšlím nad tím, jak ztracená jsem a jak se všechno nezdá být v pořádku, jako kdysi. Jak je najednou vše jinak a já jako divák s tím nemůžu udělat vůbec nic. Nedokážu tomu zabránit, ani kdybych opravdu chtěla. Tolik mě to vytáčí, že mám chuť si teď vyškrábat díru do lebky a rozervat si mozek na kusy. Nevím co mám kurva svět dělat. Jsem tak na dně, že už prostě nevím. Přestávám i vnímat, o čem píšu a jen bezduše zírám do monitoru, kde vidím jen nějaká písmenka, která mi jsou naprosto ukradená. Můj svět je natolik v hajzlu, že by to snad nemohlo být horší.
Tolik si přeju, aby tenhle web našel a přečetl si úplně vše, o čem všem jsem tu za poslední dobu psala. O svých pocitech, čím a jak jsem si tím procházela a jak jsem se s tím vyrovnala nebo nevyrovnala. Co mě v životě potkalo a co mě stále sráží na kolena a nedovoluje mi jít za tím, čím chci. Nedovoluje mi jít za svými sny nebo cíli. Protože ty mi pomalu mizí před očima a i kdybych natáhla ruku, nedosáhnu na ně. Vzdalují se ode mě čím dál víc a mě pomalu polyká ta zkurvená temnota. Ta tma, ve které je všechno, ale přitom nic. Kdy tam jste úplně sami, ale zároveň jste tam se všemi.
Cítím se, jako bych měla každou chvíli brzy umřít. Já se rozhodla mu napsat poslední slova '
miluju tě', ale zpráva se mu nikdy nedoručí, protože jsem ji před svou smrtí nestihla odeslat. Takhle se cítím. Mám náladu se schovat pod peřinu, kde bych objímala plyšáka a brečela do něj. Ale nemůžu, protože jsou tu oči, tolik očí, u kterých nechci, aby viděly, jak v prdeli jsem. Nechci, aby se mě začali vyptávat. Chci, aby si sami všimli a nevšímali si jen proto, protože jsem zničehonic začala brečet. Jsem tak neskutečně moc v hajzlu, chci to tolik popsat, ale nedokážu to. Nevím jak to popsat, neumím to nijak popsat. Nestačí mi na to slova. Neexistují na to ani slova, čím bych to vyjádřila. Je to jako by vám někdo neustále dupal na hruď, kdy se snažíte vstát a dýchat zároveň. Ale ono vás to nenechá. Jste neustále na zemi a bez dechu.