2021 11/10 uvězněná

  Už se mi dlouho nestalo, že by se mi nedařilo usnout. Ale budou dvě ráno a já za necelých osm hodin vstávám do práce. Ležím tu v posteli a čekám, dokud nezamhouřím oči. Vedle mě spokojeně spí přítel a já přemýšlím. Přemýšlím dlouho. Dost dlouho na to, abych si začínala uvědomovat, že něco není v pořádku.

  Jsem to já? Ano, vždycky jsem to já. Za ty dva roky mého nejdelšího vztahu jsem se stále nenaučila milovat samu sebe. Stále jsem se nedostala do fáze, kdy bych si řekla, že se miluji. Nejde to, nedokážu to. I když bych strašně chtěla.

  Můj přítel mě miluje nejvíc nade vše. Vůbec si jeho lásku nezasloužím. Posledních pár dnů dostávám pocit, že moje city k němu jaksi opadaly a ať se snažím jak chci, nemůžu se k němu dostat zpět. Skoro jako kdybych to sama nechtěla. Dlouho jsem si nechtěla přiznávat, že k němu necítím to co jsem cítila úplně prvně a tohle je vlastně moje první přiznání.

  Vztahy nejsou dokonalé a ani nemají být. A já sama nedokážu vlastně popsat jak jsem celý ty dva roky mnohem šťastnější a sebevědomější jen díky němu. Ale...

  Začínám mít pochybnosti, jestli se zrovna s ním dostanu do fáze "manželství" a možnost někdy mít děti. Strašně nechci odcházet, ale zároveň se s ním cítím stísněně. Krom práce, tak je mi všude v patách a já to jaksi nedokážu snést. Potřebuju svůj vlastní prostor, kde se můžu normálně nadechnout a oddělit od sebe klíště. Miluje mě víc než já miluju jeho a šíleně mě to drtí.

  Ničí mě to.

  Nevím jak si s nim o tomhle promluvit, protože to určitě nevezme dobře a bojím se, že pak už to půjde do hajzlu všechno. Chci se o nás furt snažit, ale vidím jak jsme každý odlišný. Každý jdeme jinou cestou. Každý se nacházíme v jiném okolí a v jiném pohledu na svět. Jediné co nás spojuje je jen náš romantický vztah. A já nevím, jestli tohle dál chci.

  Není to tím, že by mě to po dvou letech přestalo bavit. Je to tím, jak jsme odlišný. Nechci si lhát sama sobě a překousnout to na dalších x let a pak litovat. Už to není to co bývalo a nedokážu se přinutit, abych nedávala najevo, že už se nesnažím.

  A myslím si, že on sám něco pociťuje. Teď je na mně, abych to dotáhla.

2021 07/07 nothing something

  Už mě to unavuje.

  Unavuje mě být neustálým terčem problémů domácnosti. Neustálé ukazování prsty, že jsem nejhorší a nejneschopnější člověk co kdy existoval. Mám toho po krk.

  Odpočítávám posledních pár týdnů, dokud se odsud neodstěhuju napořád, ale hlavně co nejdál od všech těch negativních pocitů co se tu ve vzduchu nadnáší už od nepaměti. Daleko odtud, že mě už nikdo nebude ponižovat každý den co se vrátím z práce nebo co jen otevřu oči.

  Daleko odtud, že se budu vracet domů ráda a skutečně se těšit a neskrývat se ve svým pokoji, dokud nebude tma a všichni jdou spát. 

  Daleko odtud, že možná budu schopna milovat samu sebe a brát se takovou jakou jsem vždy byla.

  Daleko odtud, že se mi možná za pár let bude i stýskat. 

  Jediný po čem se mi teď stýská, je můj přítel a jeho hřejivé objetí, které mě vždycky dokáže tak uklidnit kdykoliv mám úzkosti nebo panické záchvaty.

  Chybí mi jeho teplo. 

2021 06/09 (no)risk

  Za tři měsíce se stěhuju. Práci stále nemám zajištěnou, tak to bude zajímavý.
  Třeba se poseru a vrátím se zpátky k rodičům, protože zjistím, že to nedám. To bych si potom mohla rovnou hodit mašli. Mohla bych vlastně i teď, protože pak nic nepokazím. 
  Těším se a zároveň ne. Nevím co mě čeká. Láká mě to a zároveň bych zůstala tam kde jsem.
  V tuto dobu je pro mě hlavně důležité, abych zůstala pozitivní a neztrácela naději. Když budu opravdu chtít, tak dosáhnu svého cíle. Nesmím to vzdávat po pár minutách. Zdá se mi to ale nekonečný. Jako kdyby to trápení trvalo ještě dávno předtím, než jsem se vůbec narodila.
  Doufám, že někde v paralelním vesmíru jsem šťastná a spokojená a mám vše po čem jsem vždy toužila. Připadám si tady totiž v neustálém vězení, ze kterého se pokouším opakovaně utéct. Když se mi to podaří, jsem zase na začátku. Vyjdu dveřmi a ocitnu se opět ve stejné místnosti, ze které jsem právě vyšla. Ať jdu kam jdu, nemůžu se hnout z místa. Jsem zaseknutá v jakési smyčce.
  Už jsem se ale dostala do poloviny roku. Uvidíme co mi přinese příštích budoucích šest měsíců. Doufám, že jen to dobré.
  Ještě jsem to nevzdala.
  Ale už mě to taky nebaví.

2021 03/20 doma na jaře

   Jsme už téměř rok v lockdownu a nepřipadá mi, že se situace mění k lepšímu a ani, že by vir měl v plánu někdy brzy zmizet. Trvá to už děsně dlouho a pro některý to musí být extrémně těžké. Měla jsem se stěhovat k příteli už minulý rok, ale přesně kvůli lockdownu to nevyšlo. Teď jsem měla v plánu se stěhovat k němu už tento rok, ale štěstí nám nepřeje a my jsme furt zavřený doma.
  Furt chodím do práce a výrazně se mi zvýšil plat, ale být zavřená doma s rodinou, která mě nenávidí je únavné. Unavuje mě to. Chystám se dát výpověď a přestěhovat se. Nejen že na mě tlačí doma, ale i v práci. Kolegové mě nabádají, ať zůstanu a zůstala tam plus deset let a umřela v tom malém městě, kde to tak ze srdce nenávidím. Všichni předstírají jací dobráci a kamarádi to jsou, jak by za tebe daly ruku do ohně. Opak je pravdou.
  Nosím masku doma. Nosím masku v práci. Vyčerpává mě to. Přestávám být i sama sebou když jsem sama. Nalhávám si, jak jsem šťastná tam kde jsem a přesvědčuju o tom i lidi kolem sebe. Nikdo z nás nemá dokonalý život a já obzvlášť ne. Nedokážu ani slovy vyjádřit jak moc chci odsud pryč. Jak moc chci utéct. Sžírá mě to uvnitř zaživa. Mám z toho úzkosti.
  Opakuju si jak musím zůstat silná. Pokud to vzdám tak se pravděpodobně zabiju. Popravdě jsem ale nebyla spokojenější než jsem byla teď. Mám neuvěřitelně milujícího a chápajícího přítele. Mám stabilní práci a jsem finančně zajištěná. Měním se v lepšího člověka a věřím, že dokážu být lepší když budu chtít. Jenže jako každý člověk, i já jsem křehká a zranitelná. Jsem nestabilní. Přijdu si jako stroj. Pod vlivem někoho vyššího nade mnou a nelíbí se mi to. Chci se cítit svobodná.
  Jak šílený to musí být, když se člověk chce cítit svobodně ve svobodné zemi?

2021 02/17 bittersweet

  Někdy by člověk nejradši prasknul euforií. Někdy by se člověk zas nejraději vrhnul pod jedoucí vlak.

  Já jsem ten člověk.

  Jsem obojí. 

  

2021 01/18 self value

  Říkala jsem si, že si žádná předsevzetí na nový rok dávat nebudu a ani na žádný budoucí nový roky. Ale myslím, že bych možná i měla. Přece jen když si nebudu sama sobě nastavovat laťku příliš vysoko tak budu schopna svého cíle dosáhnout. Proto jsem se rozhodla, že tenhle rok bych chtěla být šťastná. Šťastnější než šťastná.

  Být schopna ráno vstát plná síly a nadšení, že mě čeká ještě celý den. Pokud se totiž nezbavím svých kostlivců ve skříni, pak se možná jednoho dne rozhodnou z té skříně vylézt a už nezalézt zpátky. Zároveň bych tím chtěla zapracovat sama na sobě, cítit se víc jako sama sebou. Mít se ráda a milovat se.

  Sebeláska je hodně důležitá a pro mě velmi obtížná. Nikdy jsem se neměla ráda a ani se nikdy nemilovala. Pro všechny jsem vždy byla druhá volba. Já jsem sama pro sebe byla druhá volba. Můžu se pro druhé přetrhnout, ale nikdo se nemůže přetrhnout pro mě. Za těch několik let co jsem na světě, se znám už o něco lépe než předchozí rok a musím se naučit znát svoji hodnotu. Naučit se, že ne každý si můj čas zaslouží. Já bohužel všechny ty roky svůj čas plýtvala na špatných lidech a nepracovala na sobě. Zapomněla jsem samu na sebe a teď jenom lituju toho ztraceného času se špatnými lidmi, kteří si mě už od samého začátku nikdy nevážili. Zapomínám na to, že můj život je o mně a ne o nikom jiným.

  Proto chci být šťastnější a víc si samu sebe vážit. Naučit se taky pro jednou být sobcem a myslet dřív na sebe než ostatní. Už se přestat vázat na minulost a nosit všechno to břímě sebou. To co se mi stalo v minulosti už bohužel nezměním, ale nechci si všechny ty zlé vzpomínky nosit sebou a připomínat si tím, jak mě to i po tolika letech bolí.

  Chci jít do nového roku se svojí minulostí s tím, že to co se mi stalo mě jenom posílilo a přestat si to všechno dávat za vinu.

  Přestat se cítit ve vlastním světě jako oběť.