Co vlastně člověku brání v tom, aby si prostě nelehl, vzdal to a umřel? Emoce? Rodina? Okolí? Nebo najdou motivaci sami v sobě? Jaká radost to v jedinci musí najednou vyvolat, když všem ukáže, že něčeho dosáhl, když mu nikdo jiný nedůvěřoval. Někdy to ale není o tom něco někomu dokázat. Je to o motivaci začít u sebe, ať už vás pohání cokoliv.
S rodiči jsme nikdy kdovíjak skvělý vztah neměla a velmi pravděpodobně už nikdy mít nebudu. Nejde slepit vztah, který tam ani nikdy nebyl. Můj neexistující vztah s rodiči mě mrzí každým dnem víc a víc. Dělí nás jiná doba a kultura, někdy jazyková bariéra, a dochází k nedorozuměním. Táta i máma v mým dětství vždycky fyzicky byli, emocionálně ale už ne. Každý den jsem měla střechu nad hlavou, teplé jídlo na stole, čisté oblečení... ale v chladném prostředí. Když jsem se kdysi snažila vztah s nimi ještě napravit, ztroskotalo to tím, že se rodiče odmítli adaptovat. Nechtěli se přizpůsobit místní kultuře, nedokážou jít s moderní dobou, nikdy se nesnažili mi porozumět. Doteď si žijí ve vlastní bublině, která praskne až ve chvíli, kdy budou oba už ležet v hrobě.
Přestalo mě bavit, že se snažím jenom já. Vím, že sami to neměli nikdy lehký a neočekávám, že mě pochopí. Jenže nemají v sobě dost vůle na to, ani aby vyslechli vlastní dítě. Kritiku okamžitě berou jako útok na jejich osobu a jsou dotčeni. Celý život žijí v iluzi, papouškují dezinformace a jsou pořád lapeni v propagandě světa, kde už přes 30 let nežijí. Oba jsou velmi naivní, uvěří každé tečce, co si někde přečtou, aniž by si ověřili fakta. Táta si rád hraje na neutrální, stále emočně nedostupný a předstírá, že se ho nikdy nic netýká. Máma se snaží přežít pod tvrdou rukou táty a pak si to kompenzuje na mně neustálými nesmyslnými kritikami.
Nechci být sobecká, záleží mi na rodině. Ale i já už mám dost věčných ústupků, jen aby bylo v domácnosti klid. Chci se posunout dál, ne slepě čekat na zázrak nebo smilování. Pokud vytrpím ještě chvíli, skončím v blázinci. Pro dobro sebe i ostatních, jsem se rozhodla rodiče nadobro odstřihnout. Možná ne hned, ale tiše zmizím, jako pára nad vodou, jako kdybych nikdy neexistovala.
Když se snažíte životem jít kupředu, někdy za to musíte i něco obětovat.