Jsme za půlkou dalšího roku. Přitom všichni máme pocit, jako kdyby leden byl teprve včera. Je to věkem, že se najednou vše zdá tak rychlé a zbytečné? Nebo čas vždycky utíkal tímhle tempem?
Čas pro každého samozřejmě běží jinak. Někdo ho má až příliš... a někdo ho nemá zas dost. Já pravděpodobně budu někde mezi. V některých momentech bych si přála, abych toho času měla víc. Řekla bych, že jsem měla docela normální dětství. Ale vzhledem k mé situaci jsem musela dospět o trochu rychleji než moji vrstevníci. Během mých let na střední jsem duševně byla prakticky už v důchodu. Samozřejmě mě studentský život neobešel, zažila jsem první lásku. První alkohol. První cigaretu. První párty. První drogy. První sex... nebo bych spíš měla říct znásilnění.
Ty nejhorší stavy v životě mám v tuto chvíli za sebou, ale i tak se mi o tom nikdy nevypráví lehce. I přesto, že jsem musela dospět a opustit svoje dětství o trochu dřív, pořád jsem byla mladá a hloupá. Ostatně jako všichni v tomto věkovém období. Pamatuji se jak přesně se to stalo, ale detaily tu vypisovat nebudu, ty nejsou stejně důležité. Byl to můj první opravdový přítel a v tu noc jsem poprvé u něj přespávala prvně. Byl o několik let starší než já, už si vydělával sám a já dostudovávala střední. Připadala jsem si strašně důležitě a vyspěle, když jsem najednou chodila s někým o tolik starším. Zpětně si ale uvědomuji, že to možná byla ta chyba.
Přála bych si, abych tehdy chodila s někým stejně starým jako já. Aby to byl první vztah pro oba. Aby mi bylo ukázáno, že takhle vztah vypadat nemá. Že to jak se se mnou jednalo není v pořádku v žádném vztahu. Zároveň, kdybych měla možnost se vrátit zpět v čase a něco v mém životě změnit... pravděpodobně bych vše nechala tak jak se událo doposud.
Jsem teď na tom nejlepším možném místě za celý svůj život. Mám někoho, kdo mi rozumí. Někoho, kdo mě vytvaroval a ukázal mi, jak pravé vztahy mají vypadat. Člověk, který se mnou zažil jedny z největších těžkostí v mém životě.
Moje mysl se od té události už dlouho dávno distancovala a psychika se mi vyléčila. Během těžkých dnů to chce občas velké sebezapření a uvědomění si, že to zlé je už dávno pryč. Tělo ale nezapomíná. Moje duše je už navždy pošramocená.