Jsem to já? Ano, vždycky jsem to já. Za ty dva roky mého nejdelšího vztahu jsem se stále nenaučila milovat samu sebe. Stále jsem se nedostala do fáze, kdy bych si řekla, že se miluji. Nejde to, nedokážu to. I když bych strašně chtěla.
Můj přítel mě miluje nejvíc nade vše. Vůbec si jeho lásku nezasloužím. Posledních pár dnů dostávám pocit, že moje city k němu jaksi opadaly a ať se snažím jak chci, nemůžu se k němu dostat zpět. Skoro jako kdybych to sama nechtěla. Dlouho jsem si nechtěla přiznávat, že k němu necítím to co jsem cítila úplně prvně a tohle je vlastně moje první přiznání.
Vztahy nejsou dokonalé a ani nemají být. A já sama nedokážu vlastně popsat jak jsem celý ty dva roky mnohem šťastnější a sebevědomější jen díky němu. Ale...
Začínám mít pochybnosti, jestli se zrovna s ním dostanu do fáze "manželství" a možnost někdy mít děti. Strašně nechci odcházet, ale zároveň se s ním cítím stísněně. Krom práce, tak je mi všude v patách a já to jaksi nedokážu snést. Potřebuju svůj vlastní prostor, kde se můžu normálně nadechnout a oddělit od sebe klíště. Miluje mě víc než já miluju jeho a šíleně mě to drtí.
Ničí mě to.
Nevím jak si s nim o tomhle promluvit, protože to určitě nevezme dobře a bojím se, že pak už to půjde do hajzlu všechno. Chci se o nás furt snažit, ale vidím jak jsme každý odlišný. Každý jdeme jinou cestou. Každý se nacházíme v jiném okolí a v jiném pohledu na svět. Jediné co nás spojuje je jen náš romantický vztah. A já nevím, jestli tohle dál chci.
Není to tím, že by mě to po dvou letech přestalo bavit. Je to tím, jak jsme odlišný. Nechci si lhát sama sobě a překousnout to na dalších x let a pak litovat. Už to není to co bývalo a nedokážu se přinutit, abych nedávala najevo, že už se nesnažím.
A myslím si, že on sám něco pociťuje. Teď je na mně, abych to dotáhla.