Už mě to unavuje.
Unavuje mě být neustálým terčem problémů domácnosti. Neustálé ukazování prsty, že jsem nejhorší a nejneschopnější člověk co kdy existoval. Mám toho po krk.
Odpočítávám posledních pár týdnů, dokud se odsud neodstěhuju napořád, ale hlavně co nejdál od všech těch negativních pocitů co se tu ve vzduchu nadnáší už od nepaměti. Daleko odtud, že mě už nikdo nebude ponižovat každý den co se vrátím z práce nebo co jen otevřu oči.
Daleko odtud, že se budu vracet domů ráda a skutečně se těšit a neskrývat se ve svým pokoji, dokud nebude tma a všichni jdou spát.
Daleko odtud, že možná budu schopna milovat samu sebe a brát se takovou jakou jsem vždy byla.
Daleko odtud, že se mi možná za pár let bude i stýskat.
Jediný po čem se mi teď stýská, je můj přítel a jeho hřejivé objetí, které mě vždycky dokáže tak uklidnit kdykoliv mám úzkosti nebo panické záchvaty.
Chybí mi jeho teplo.