Za tři měsíce se stěhuju. Práci stále nemám zajištěnou, tak to bude zajímavý.
Třeba se poseru a vrátím se zpátky k rodičům, protože zjistím, že to nedám. To bych si potom mohla rovnou hodit mašli. Mohla bych vlastně i teď, protože pak nic nepokazím.
Těším se a zároveň ne. Nevím co mě čeká. Láká mě to a zároveň bych zůstala tam kde jsem.
V tuto dobu je pro mě hlavně důležité, abych zůstala pozitivní a neztrácela naději. Když budu opravdu chtít, tak dosáhnu svého cíle. Nesmím to vzdávat po pár minutách. Zdá se mi to ale nekonečný. Jako kdyby to trápení trvalo ještě dávno předtím, než jsem se vůbec narodila.
Doufám, že někde v paralelním vesmíru jsem šťastná a spokojená a mám vše po čem jsem vždy toužila. Připadám si tady totiž v neustálém vězení, ze kterého se pokouším opakovaně utéct. Když se mi to podaří, jsem zase na začátku. Vyjdu dveřmi a ocitnu se opět ve stejné místnosti, ze které jsem právě vyšla. Ať jdu kam jdu, nemůžu se hnout z místa. Jsem zaseknutá v jakési smyčce.
Už jsem se ale dostala do poloviny roku. Uvidíme co mi přinese příštích budoucích šest měsíců. Doufám, že jen to dobré.
Ještě jsem to nevzdala.
Ale už mě to taky nebaví.