Je podzim a všechno jde do píči.
Ostatně jako každý jiný den. Vlastně ani nevím o čem psát, ale cítím se příšerně na píču a otupěle a musím to ze sebe nějakým způsobem dostat ven. Ne že by se mi momentálně vše kurvilo pod rukami... vlastně se mi v životě teď docela i daří kupodivu.
Mám nudnou, podřadnou a debilní práci, která mě nebaví a kolegové mě od rána nasírají, kdy se po práci vracím domů ke svému milovanému psovi a zbytku rodině, která mě nenávidí a já je a téměř každý den strávíme rodinné chvilky tím, že po sobě štěkáme.
Mám nudnou, podřadnou a debilní práci, která mě nebaví a kolegové mě od rána nasírají, kdy se po práci vracím domů ke svému milovanému psovi a zbytku rodině, která mě nenávidí a já je a téměř každý den strávíme rodinné chvilky tím, že po sobě štěkáme.
Pak tu samozřejmě ale mám svou drahou polovičku, která ve mně vyplňuje tu prázdnotu. Měli jsme se k sobě stěhovat už polovině tohoto roku, kdy se to přesunulo na prosinec, který ale nakonec padl úplně, kvůli těm šílenostem co se dějí venku.
Krom toho, že jsem musela zrušit stěhování a venku lidi šíří odporný vir, kterým jsou i oni sami. Tak už jsme skoro na konci října. Co to znamená?
1. říjen, depresí čas...
Z nějakého důvodu se podzim stal mé nejvíc depresivní období, které se vlastně už periodicky opakuje asi čtvrtým rokem. Bolesti srdce se mi vrátily, silnější než předtím. Panické ataky bývají stejně špatné nebo i horší až katastrofální (psychicky)... paranoia, halucinace a bipolarita. Tak vypadá můj nádherný podzim plný pumpkin depression spice latté.
... někdy obdivuju svůj blízký okruh přátel, že to se mnou vydrželi přes rok...
... a já sama se sebou přes 20 let...