Věděla jsem, že nebudu pochopena a proto mi bylo řečeno "Nedělej ze sebe většího chudáka než seš". Měla jsem dobrý důvod k tomu se nikomu nesvěřovat se svými problémy. Jen nechápu proč to nechtějí pochopit. Proč si neuvědomují, jak člověk musí ve skutečnosti být strašně v hajzlu když je to dožene až k sebevraždě nebo alespoň k pokusu o sebevraždu.
To byla jedna z mých velkých chyb. Důvěřovat někomu a svěřovat se.
Nikdy bych nečekala že budu jedním z těch lidí, co se kdy vůbec pokusilo o sebevraždu. Když nad tím přemýšlím, co mě k tak hroznému činu dovedlo. Jsou to maličkosti, které dokáží ale napáchat tak velkou neplechu, že účinek je buď napořád nebo na těch pár let určitě.
Co mě dovedlo k tak depresivnímu činu byl neskutečný stres a deprese, které mi gradovali výš a výš každým dnem, co jsem byla na živu. Bylo něco strašného s něčím takovým žít, s těmi myšlenkami, kterých se nejde snadno zbavit a každý den byl jen obtížný už tím, že člověk musel vstát z podělaný postele.
Hnusím a děsím se sama sobě. Protože si uvědomuji, že jsem se řezala a pokusila se o sebevraždu. Ne z nešťastné lásky. Z depresí. Je pravda, že k těm jsem se dostala skrze můj poslední vztah, ale mé deprese přestaly dávno být z důvodu nešťastné lásky. Život se mi začal obracet vzhůru nohami a vše se na mě řítilo. Začínala jsem mít deprese úplně ze všeho. Dokonce i z toho, že já sama mám deprese. Několik měsíců jsem z toho všeho byla tak hotová, že se se mnou lidi odmítali bavit a já jen chtěla, aby mě zabavili. Ale kvůli tomu jsem si je jen pomáhala odhánět, protože jsem chtěla být sama, ale zároveň mít někoho kdo mi pomůže. Během těch měsíců jsem se snažila zotavit a došla k závěru, že si dokážu pomoct jen já a v podstatě jsem vždy byla na všechno sama.
Nikdo mě neutěšoval, když jsem brečela.
Nikdo se mi nesnažil zlepšit náladu, když viděli jak jsem byla na dně.
Nikdo se mi nesnažil pomoct, když jsem ji potřebovala ve svém životě nejvíc.
Nikdo u mě nebyl, když jsem krvácela.
Nikdo se mi to nesnažil rozmluvit, když jsem se chtěla zabít.
Nikdo mi nic neřekl, když jsem se svěřila se svým příběhem.
Lidstvo je tím největším svinstvem na planetě a nevážím si ho. Všechno to jsou jen odpad, který se přiřítí jako hurikán a zanechá po sobě vše co může, abychom si pamatovali. Nebudu litovat a ztrácet čas nad monstry. Nejhorší na tom je, že i já jsem jedním z nich.
I přesto, že nenávidím lidi. Existují takový, kteří jsou pro mě výjimeční a který považuji za přátelé. I když jim neříkám vůbec nic, jsem spokojená s tím, že si s nimi můžu vyrazit a mít zaměřený myšlenky jinde, než kde je mívám obvykle. Nejsem ale nadšená z toho, když vím, že se bude pít ve velkém. Ráda se bavím dospěláckým způsobem, ale čím víc toho v sobě mám, tím je to horší. Mám pokaždé chuť zavolat bejvalýmu a řvát mu do telefonu, jak ho miluju a podobný sračky. Naštěstí jsem ale nikdy nebyla tak na sračky, abych mu zavolala. Jsem ráda, že dokážu i při takovém stavu řídit svou hlavu a třídit si i myšlenky snáz. Při takovým stavu mě to i nutí si sem tam zapálit. Stanovila jsem si pravidlo, že když už chci kouřit, tak alespoň jednu za týden. Jenže tenhle týden to bylo asi čtyři krát, z minulé noci třikrát během pár hodin, možná i minut.
Kamarádka se mi divila, jak to že ze všech lidí kouřím zrovna já, která má strašnou averzi k pasivnímu kouření. To sice mám, ale vdechovat ten hnus aktivně do plic je něco úplně jiného. Díky tomu zapomínám na vše okolo a myslím jen na to, jak si můžu užít svou chvilku s cigaretou. Chtěla jsem to ukončit touhle druhou krabičkou a vím, že s tím i dokážu seknout, ale těch pár minut svobody by mi asi chybělo víc. I když je zajímavý, že většinou kouřím jen v noci a opravdu výjimečně ve dne, protože kouření tajím téměř před všemi a nechci, aby mě u toho viděli. Nechci ale, aby se z mého občasného kouření stal zlozvyk anebo koníček či něco jiného. Chci si své vlastní pravidlo dodržovat i přesto, že jsem ho poprvé porušila. Dělám to tak z jediného důvodu. Aby mi krabička vydržela dýl a abych se na nikotinu nestala úplně závislou a nesmrděla po cigaretách každý den.
Popravdě... nikdy jsem nebyla tak úplně upřímná ke všemu co jsem psala. Dokud jsem se nerozhodla si vést elektronický deník. Je to tak trochu i smutné, protože jsem nedokázala být upřímná k nikomu a ani k sama sobě. Uvědomuju si, že nejsem jediná, která si momentálně prochází sračkami. Ale když je člověk v tomhle stádiu, nevšímá si moc okolí a vše na co myslí je jen to, jestli se dnes zabije nebo ne. Jestli se vysrat na všechno nebo tomu dát ještě šanci a doufat, že to bude lepší. Občas to i bývá lepší. Občas jsou dny dost na píču, ale jsem tady a furt žiju.
Nezabila jsem se z toho důvodu, že by to bylo sobecké. Nezabila jsem se ještě proto. že mám strach. Nemám strach ze smrti. Mám strach si ublížit, nedokážu to. Sotva jsem se dokázala říznout, když jsem chtěla. Pokaždé jsem si ale řekla, že na to seru a prostě se řízla. Jenže tohle si nemůžu říct, když si vybírám mezi vlastním životem a smrtí.
Bylo mi řečeno, že bych měla navštěvovat psychologa. Je pravda, že jsem tak nějak psychicky nemocná. Možná jsem opravdu šílenec, ale to není důvod navštěvovat psychologa. Já jen... nevím, co bych mu řekla. Byla by to akorát ztráta času.
Přála bych si mít zkrátka partu, kde by si všichni rozuměli navzájem. Ale nebyl by tam nikdo koho bych znala ze školy. Prostě jen nějaká pouliční a neškodná partička, co se čas od času poflakuje venku pozdě do noci a sprejuje třeba po zakázaných budovách, přelejzá přes ploty nebo tak.
Ze všech ročních období miluju podzim. Miluju ta deštivá počasí, během kterých můžu sedět doma u horkýho čaje hezky v teplíčku a mít prodloužený víkendy. I když nejsem podzimní dítě, miluju jak během podzimu začíná příroda prakticky hnít a vše se rozpadat. Listí začíná hnědnou a opadat, tráva začíná sesychat a noci začínají být chladnější. Miluju vůni i pocit podzimu. Ale letos na mě má depresivní účinky. Uvědomila jsem si, že minulý rok touhle dobou, jsem byla zadaná za toho nejskvělejšího kluka, se kterým se z mýho úhlu pohledu všechno zkrátka posralo. Vrátily se mi vzpomínky, kdy to všechno začalo a zase mě to udeřilo, skoro jako bych to měla prožívat znovu. Kvůli tomu jsem se pár dní neukázala ve škole a přemýšlela jsem, že se tam neukážu do konce týdne. Myslela jsem si, že mě ta nálada brzy přejde, když si dám od školy a sociálního života trochu voraz, jenže cítím jak mě to pomalu stahuje zpět do starých kolejí. Včera jsem na tom byla tak špatně, kdy jsem se přistihla jak si nad žilami zase držím žiletku připravena se kdykoliv říznout. Na poslední chvíli jsem si to rozmyslela.
Krom toho taky nenávidím Vánoce. Ze všech svátků nenávidím tenhle svátek nejvíc. Kdysi jsem se na ně těšila jako malá a to i když nebyl sníh. Nevím čím to přesně je, ale mám na Vánoce špatné vzpomínky a nejspíš proto jsem přestala být dítětem a zavrhla je úplně. Přemýšlela jsem, jestli letos alespoň ozdobit podělaný stromek, ale srát na to. Nenávidím Vánoce. Ale mám ráda vánoční atmosféru. Mám ráda když chumelí, ale nenávidím sníh. Nenávidím vše co je s Vánocemi spojený, ale mám ráda pocit Vánoc. Nevím proč to tak je. Prostě je. Ale hodně pravděpodobně to začalo tím, jak jsem se přesně o Vánocích měla zase znovu setkat s ním. Jenže z toho sešlo, protože jsme se rozešli. Z mých problémů se staly deprese jak sviň, přišly psychické poruchy a každodenní přežívání, pokusila jsem se o sebevraždu a začala se řezat.
Jo... asi proto nenávidím Vánoce.
Od té doby co jsem se ale trošičku dala dohromady a srovnala si svůj posraný život, se všechny tyhle zasraný pocity snažím zamaskovat a hrát jako by nic, stejně tak jako vždycky. Nejde to moc dobře, protože to tolik bolí a já vím, že nejsem schopna tohle všechno komukoliv v životě říct.
Umřu s tím a vezmu si všechny tato slova do hrobu.