Vždycky jsem se domnívala, že zamilovaní lidé jsou šťastní a bezstarostní lidé. Ale jak jsem se mýlila. Každý den neustále přemýšlíme co by kdyby a litujeme se, že jsme to alespoň nezkusili. A pokud jsme to zkoušeli víc krát, než jednou a stále to skončilo neúspěchem. Pak je problém asi v nás. Máte pocit úzkostí a viny. Sebekritizujete se, že nedokážete být lepší nebo se alespoň vyrovnat s ostatními a litujete se, jaká velká nula ve skutečnosti jste.
Nevzdávám věci snadno a bojuju do té doby, dokud mi to za to stojí. Bojovala jsem zuby nehty o tolik věcí, které se buď nikdy stejně neudály anebo se mi prostě nevyplatily. Vždycky to tak bylo a je. Snažím se úplně zbytečně a nic z toho nemám. Ani ten dobrý pocit už ne. Není to tak, že bych se ráda sebelitovala. Spíš než to, si neustále říkám, že jsem špatná a mohla bych být lepší než kdokoli jiný. Hledám na sobě chyby, které nedokážu nijak změnit nebo ovlivnit. Tak neskutečně moc se nenávidím, že ani nevím, proč se vlastně snažím se mít ráda. Proč by to mělo být jinak, když sama o tu změnu nestojím.
Pokaždé, co se sebekritizuju, mám chuť všechno hned vzdát, aniž bych tomu dala jedinou šanci. Protože mě už unavuje se snažit a vědět, že to není pro mou radost, ale proto, že musím. Že je to má povinnost. Unavuje mě se snažit pro ostatní, když já z toho nemám nic. Jen další tíhu a další únavné čekání na to, kdy to přijde zase.
O čem že to mluvím?
Sama nevím.
Pomalu už nerozumím ani sobě. Nevím, co chci a co je mým skutečným cílem. Někdy se rozhoduju dřív, než přemýšlím. Někdy jsou ta rozhodnutí chybná, někdy jsou překvapivě správná. Ale nemůžu se zbavit toho pocitu, že jsem špatná a vše co dělám je zbytečné nebo špatné. Možná až si tohle zpětně přečtu znovu, pochopím o čem skutečně mluvím.
Nejde ani tak o to, že chci umřít. Ale spíš o to, že se cítím, jako bych umírala. Jako by mi pomalu mizely barvy ze světa, který byl pro mě kdysi krásným místem. Vždy si v noci řeknu, že další ráno bude lepší a tolikrát zábavnější, než den předchozí. Jenže co pak den uteče jako voda, mám pocit, že jsem si den vůbec neužila a užívala si jen z nutnosti, abych se necítila jako chodící mrtvola mezi lidmi. Ale přesně takhle se cítím. Jako chodící mrtvola. Bez života. Skoro jako bych se narodila bez emocí a doteď se je stále učila. Přetvařuji se, aby nebylo nic znát. Nechci nikomu ukazovat svoje slabiny a ani to, jak jsem zranitelná. I když ráda kolem sebe rozšiřuji radost, sama nejsem šťastným člověkem. Říká se, že ti nejveselejší lidé, bývají ti nejsmutnější lidé. Jen to nedávají najevo. Asi jsem jeden z těchto lidí.
Neustále vtipkuju o tom, že chci umřít. Říkám to pokaždé s ironickým hlasem. Ale popravdě to myslím vážně. Vždy když ta slova vychází z mých úst, snažím se, aby nevyzněla opravdově a lidé tak nepoznali, jak zničená moje psychika uvnitř ve skutečnosti je. Taky se nerada bavím o těchto věcech s přáteli a raději nad tím přemýšlím jen v hlavě. Protože někdy mám chuť na tu osobu vychrlit všechno, co mě tíží. Aby ta osůbka věděla, jak na tom ve skutečnosti jsem a aby znala mé problémy, aby o nich věděla. Jenže neumím věřit správným lidem, proto nevěřím nikomu. V dnešní době je hrozně těžké někomu důvěřovat.
Děsí mě, jak čas rychle utíká. Máte pocit, jako by jste měli pro sebe celičký svět a čas každého na planetě. Jenže podíváte se na hodiny a před očima se vám hodiny ze sedmi hodin ráno změní v šest večer. Od té doby, co jsem plnoletá a prohlásila, že to byly ty nejhorší narozeniny v mém životě. Se cítím, jako bych umírala každý den. Jako bych umřela každý den ve stejný čas, ale neustále se vracím v čase. Že jsem zaseknutá v tom čase, kdy mi zbývá jen několik hodin, než zase umřu. Pak se opět ráno probudím, jako by začal den nanovo. V něčem jsou dny stejné, v něčem se naprosto liší.
Co mě ale na čase děsí, je to, jak rychle uteče a vy si najednou uvědomíte, že nemáte čas a nestíháte. Že jste za den nestihli to, co jsme si den předtím naplánovali. Domníváte se, že vám jedna činnost zabere jen pár minutek, ale z minut se stávají hodiny. Je večer a než si to uvědomíte, jdete spát a pak se ráno vzbudíte, kdy všechno začíná zase od znova.