2019 08/14 seperate

  Vždy když sem začnu psát tak vím, že toho v hlavě mám zase moc a musím svoje myšlenky někam plácnout. I když se mi po tom nikdy nijak zvlášť neuleví, furt je to lepší než to všechno dusit v sobě. Ani nevím, jestli si stále držím svojí příčetnost. Snažím se. Ale v takových stavech je kurva těžký se nezbláznit. Zvlášť v tak posraným světě. Všechno mi přijde neférové a nutí mě to dělat změny. Jenže má ty změny smysl?

  Neměla bych se vzdávat tak rychle. Ale už se nedokážu dál snažit. Když konečně začne svítat na lepší časy, tak je to zas v hajzlu. Je mi pod psa. Vnitřně hrozně trpím, jsem v nekonečné agónii. Skoro jako kdyby na mně ležel celý vesmír. Nedokážu se normálně nadechnout, musím dýchat manuálně. Jako kdybych potřebovala příručku jak správně dýchat a nepropadnout panice. Ale i kdybych nějakou takovou příručku měla, tak by mi nepomohla.

  Jsem tak hrozně nešťastný člověk. Tak šíleně moc, až mě to psychicky i fyzicky bolí. Nevím co mám dělat, abych byla šťastnější a spokojenější. I když se řídím nebo neřídím pravidly... furt mi to nestačí k tomu, abych byla spokojená. Jsou dny, kdy se cítím naprosto okej. Ale takový dny jsou bohužel dočasný, někdy i chvilkový. Přála bych si se narodit znovu, abych udělala lepší rozhodnutí a měla se v budoucnu líp. Kdo ví.

  Možná to je neodvratný a to co se má stát se eventuálně stane. Třeba i změnou minulosti bych nebyla schopna ovlivnit budoucnost. Pokládám si otázky, jaký má vůbec smysl být tu.

  Být naživu.

  Jsem tak bezcenná...

  ... bezvýznamná...

2019 08/08 eufórie

  Cítím se jako kámen. Neustále dole, tvrdohlavá a bez citů. Někdy vypnout je fajn. V tu chvíli ti pocity vůbec nechybí. Protože není co by tě tížilo. Seš free a děláš věci, co tě jen tak napadnou, nebereš ohledy na to, jak to může působit na tvé okolí nebo na tebe. Časem ti ty pocity začnou chybět. Řekneš si, jak je vůči ostatním nefér jim neopětovat emoce. Ale i tak je jednodušší je prostě vypnout... nemít je. Věci by byly víc snesitelnější a asi by tě nesraly tolik jako teď.
  Čas od času furt mívám naděje, že bych se z těch všech sraček mohla ještě dostat, že to nemůže být už horší. Ale vždycky může. Lidmi jako já, jsem v mládí vždy opovrhovala, připadali mi jako chodící odpad. A to jsem teď v podstatě já... chodící odpad.
  Beru AD už možná rok v doufání, že by mi to mohlo přeci jen pomoct. Teď tu zase sedím ve tmě a píšu o nesmyslech, abych v hlavě toho neměla tolik. Po lécích mám leda tak hovno. Spíš mě to kurví ještě víc. Nežádoucí účinky, který mají trvat minimálně dva týdny, mám teď asi pět měsíců. Nejde to pryč, ale asi bych si měla zvykat, když se nezabiju. Nebo... zatím ne.
  Být čistá od řezanců jsem vydržela asi čtyři měsíce. Zase jsem si to posrala a odpočítávám "lepší dny" znovu. Žiletku jsem zahodila. Neznamená to, že to nemůžu udělat znovu. Zjistila jsem ale, že mi to nepřináší takovou úlevu jako když jsem to dělávala pravidelně. Jsem v hrozných úzkostech, protože nemám teď nic, jak bych si mohla ulevit od toho všeho. Připadám si jako psychopat. Chápu lidem, proč se drží drog. Nechtějí být přítomný a zůstat v tom stavu, která jim ta droga dává. Protože v běžném životě to nedostanou.
  Taky nechci být vzhůru.
  Nechci být přítomná.
  Nejradši bych se zfetovala do kómatu nebo něco.
  Všechno mě v tomhle zasraným světě sere. Nelíbí se mi na něj pohled a přijde mi. že všechno co dělám je naprosto zbytečný. Že každá věc, kterou jsem v životě udělala, nemá žádný smysl a zmizelo to někde kdesi v minulosti. Otravuje mě tu být a vnímat každou část všeho. Chodit ulicemi plnou lidí, jak se každý honí za svým. Jak všichni jsou tak stejný, nevýrazný, obyčejný. Ovce. Možná jsem ovce taky.
  Jsem lůza. Jsem patetická.
  Chtěla bych jednoho dne samu sebe slyšet, jak jsem na sebe pyšná. Potřebuju někoho slyšet, jak mi říká, že za něco stojím. Že můj život má cenu.
  Když najdeš svůj smysl života... neměl by ti automaticky dát chuť žít? Nebo si to pletu a svůj smysl jsem furt nenašla.
  Zkurvený myšlenky. Zkurvený bordel v mojí kebuli. Omlátila bych si hlavu o zem, dokud by to všechno nezmizelo. Dny mi splývají, ztrácím přehled.
  Je to sen? Je to skutečnost?
  Co já kurva vím.
  Proč zrovna mně se poštěstilo být naživu... Je to taková otrava. Vypadá to, že ze sebe zase dělám jen chudinku a jen se lituju. Ale já se ani nelituju. Lituju jen toho, že jsem přišla na svět. Všechno se mi zničilo. Můj nádherný růžový svět. Nemusím se ani ptát, jestli ty moje posraný stavy někdy zmizí.
  Protože nezmizí. Seš jednou v píči, budeš na furt v píči. Tím, že budeš dělat všechno ostatní, ti dočasně jen pomůže zapomenout anebo to v sobě potlačit. Ale furt budeš ta stejná patetická zničená sračka.
  Doufám, že se pletu.
  Léky očividně beru jen tak. Že bych se po nich cítila líp... kéž by. Serotonin furt nikde. A třeba ani nebude.

2019 02/19 příšerně příšerný člověk

  Sedím sama v pokoji ve tmě a píšu tenhle pitomej článek plný keců. Mám všeho dost. Všecko mě tak unavuje. Ani nevím co mám dělat. Co dělat se svým už tak dost zpackaným životem. Jak se to všecko vůbec stalo? Jak jsem se dostala až do tohohle bodu? Do bodu, kdy se cítím kompletně ztraceně a hrozně na dně? Přála bych si být alkoholik nebo závislá na drogách. Cokoli než depresivní pytel sraček, co se denně musí přetvařovat. Prostě mám těch hovadin už dost. Vše co se mi stane v životě je buď to nejhorší anebo je to tak skvělý, že si to nezasloužím a vzdám se toho.
  Teď se ale vzdávám nad svým životem. Jsem nic. Stal se ze mě odpad společnosti. Stala jsem se přesně tím, čím jsem přísahala, že nikdy nebudu. A teď tu pláču nad svým zatraceným životem s nulovým tušením co s ním dělat. Já prostě nevím jak mám zpátky naskočit na trať a držet se jí. Nevím jak najít cestu zpátky a nevybočovat neustále špatným směrem.
  Ztratila jsem veškerou naději. Všechna jiskra, i ta nejmenší radost... mi ze života zkrátka zmizelo. A nemyslím si, že to někdy ještě najdu. Možná, že to tam ještě někde hluboko je. Ale nevím jak se k tomu mám dostat. Protože já už nemám žádnou sílu. Nemám žádnou sílu na nic. Nejsem schopna naprosto ničeho. Je ze mě prakticky kripl. Cítím se tak příšerně bez života jako nikdy. Horší na tom je, že jsem stále naživu, ale uvnitř jsem mrtvá tak na tisíc krát.
  Já prostě nevím, co bych teď měla dělat. Stala jsem se dospělákem už na základce, ale teď když jsem skutečně dospělá... tak jsem neskutečně ztracená v celým tom chaosu. Potřebovala bych někoho dospělýho, kdo by mi radil co a jak mám dělat. Protože já jako dospělá jsem totálně pohořela. Nedokážu na sebe ani spoléhat, protože vím, jak špatný můj psychický stav je. A nedokážu se toho pocitu zbavit. To vědění... že si neumím dát svůj život dohromady jako každý jiný tam venku. Že jsem nějaká jiná. Že mám v tom životě prostě šílený bordel.
  Bohužel si to uvědomuju příliš dobře. Ale mám pocit, jako kdybych měla svázané ruce. Protože se mi před očima hroutí celý život a já nejsem schopna nic udělat. Jen tam stojím a čekám, dokud se vše nerozpadne.
  Je mi ze sebe samé špatně od žaludku. Nedokážu ani vystát, že jsem sama sebou. Nechci být mnou. Kdo by chtěl? Se vším se tak hrozně trápím a ničím se tím. Nebyla jsem taková. Jako děcko jsem byla tak šťastná a byla vlastně ráda, že jsem se narodila. Proč se to teď změnilo? Proč se to muselo změnit? A co mě vůbec vedlo k tomu, změnit svůj životní styl na totálně toxický?
  Přijde mi, že nenosím sebou nic víc, než deprese a pomalu je přenáším na své okolí jako jakýsi virus. Je mi ze sebe tak hrozně moc špatně...
  Spáchala bych sebevraždu už dávno, ale nechci tady důležitý lidi nechat osamotě. Děsím se toho, že bych je už nikdy nemohla vidět a oni mě. Ale to nutkání... myslím jen na to, že bych to nekonečné trápení mohla ukončit hned. Ale moje oblíbený osoby mi to prostě nedovolí. Ale kdo ví, třeba by si ani nevšimli, že jsem pryč.
  V takových temných chvílích bych potřebovala své vlastní světlo co mě dovede zpátky. Osobu, co mi sebevraždu vymluví a dá mi pocit, že jsem pro někoho důležitá a že to nejsou jen tak prázdná vyřčená slova. Že to všecko není jen mluvení do vzduchu.

2019 02/16 zlom ve mně vše dokud nebude co

  Na dva týdny jsem vysadila léky a teď je zase začala brát znovu. Je mi po nich vždy tak divně. Pořád si na ně nedokážu zvyknout a ty vedlejší účinky mě někdy tak vytáčí. Vlastně mě poslední dobou vytáčí úplně všecko, ale to asi není novinka.
  Tuhle jsem dostala po delší době další pořádnou panický záchvat. Brečela jsem nejmíň tak půl hodiny nebo hodinu. Bylo příšerný nechat vybuchnout takovou vlnu emocí, zvlášť když jsem byla na prášcích. Byla jsem na nich pravidelně dva měsíce a asi čekala zázraky. Místo toho se to se mnou zhoršovalo a nedávno jsem dostala dlouhodobou horečku a vysadila antidepresiva, protože jsem je nechtěla kombinovat s antibiotiky. Až na domácí léčení, tak mi bylo bez antidepresiv fajn. Cítila jsem se zase při smyslech, jako bych měla všech pět zase po hromadě. Teď se zase cítím víc utahaně a především hrozně otupěle. Pomalu přestávám opět vnímat která bije a ztrácím se v drogách v mých střevech. Žádná velká změna v něco lepšího se ke mně stále jaksi nedostává. A je to asi jedno. Protože už dávno jsem ztratila naději v to, že bych ještě někdy mohla cítit jakýsi naplnění svýho života nebo cokoli co má v člověku vyvolat pocit radosti.
  Zvykla jsem si na svoje deprese natolik, že nejspíš moje tělo nemá potřebu mít radost. Protože už to zapomnělo. Za těch spoustu let jsem si zvykla na to jak to mám a kdybych měla možnost něco v přítomnosti změnit tak bych to nechala tak jak to je. Protože mám pocit, že ani není co měnit. I kdyby se to změnilo tak by se ani nic nezměnilo ve mně. Smířila jsem se dávno s tím, že ty vnitřní pocity už nikdy nezmizí. Že mě ty moje stavy nikdy neopustí a zůstanu depresivní pytel sraček dokud nějakým zázrakem neumřu. Ale vím, že mě bohužel čeká přespříliš dlouhý život a umřu na stáří. Nejsem na to připravená a nejradši bych se sebrala a skočila někde pod kola.
  Kdo by řek, že jen dýchat bude někdy tak těžký.
  Štve mě, že alespoň ty sebevražedný chvilky se postupně nevytrácí. Přijde mi, že každým dnem jsou ty myšlenky silnější a někdy ke skutečný akci nemám tolik daleko. V takových bezradných chvílích bych potřebovala někoho vedle sebe, komu zavolat a vyzpovídat se. Prostě mluvit do té doby, dokud se nebudu cítit o trochu líp. Aby v takových chvílích tam byl zkrátka někdo, kdo by mi tu sebevraždu rozmluvil. Protože já sama na to už nestačím. Nemám tak pevnou vůli a sebekontrolu. Každou chvíli bych mohla udělat nějakou další ze svých šíleností a nebyl by tam nikdo. Jen já.
  Jenže lidi, kterým se jakž takž dokážu otevřít, vedle mě nikdy nejsou. Což mě v ten moment trhá na kusy ještě víc. Protože si uvědomuju, že jsem v tom úplně sama. Sama se sebou.
  Nemůžu důvěřovat ani sobě.
  S takovými myšlenkami je asi docela i zázrak být furt mezi živými.

2019 01/24 sušenky

  Naposledy jsem byla ve škole ve středu minulý týden. Pokaždý když jsem mimo lidi takhle dlouho tak mám pocit, že se už nedokážu zařadit do společnosti. Že se nedokážu mezi lidi vytratit a vyčnívám z davu, že mě společnost už nebere. Vždycky mi přišlo, že nikam nepatřím. Nemám nikde stálý místo, kde bych mohla zůstat napořád. Už nevím kam mám jít. Ať jsem kdekoli, prostě úplně necítím, že zapadám. Jako kdybych byla ztracený kousek, který nikam nezapadá ať už se otáčí jakkoliv. Jako kdybych byla nelegální věc, která nikdy vzniknout neměla a byla velkým červeným číslem označená.
  Mimoto začínám asi mít i halucinace. Za poslední týden jsem viděla a zažila spousta divných věcí. Každou noc se mi zdávají zvláštní sny, kterým nerozumím. Ale jako kdyby se mi snažily něco říct. Občas do sebe zapadají jako puzzle, ale všechno je v hádankách. Většinu z nich si už ani nepamatuju a ani nemůžu říct, že bych nikdy sny neměla. Ale určitě jsem je neměla každou noc a určitě ne tři sny za jednu noc.
  Samomluva u mě není nic nového. Každý si někdy povídá sám pro sebe. Dalo by se říct, že je to přemýšlení nahlas. Ale tohle se neblíží k halucinacím ani trochu. Myslím si, že je ze mě už oficiální blázen. Vždycky jsem tvrdila, že nejsem šílenec. Jen vidím svět v jiném světle než ostatní. Ale vidět a cítit věci, které tam nejsou a nestaly se... to přece nemůže být normální. Možná to dělají prášky. Ale co když to řeknu doktorce a ta usoudí, že mě zavře v léčebně? Uvidím jí příští týden, ale o těch halucinacích se jí zmiňovat asi nebudu.
  Blázen jsem jen tím, že vidím věci, které tam nejsou. Ale jinak jsem furt plně při smyslech. Dokud se svými halucinacemi nemluvím, tak to ze mě ještě nedělá blázna, že? Navíc si je i uvědomuju, i když mám někdy pochybnosti a mám trochu problém rozlišit věci od skutečnosti a fantazie.
  V noci se pořád budím, ale dokážu hned usnout. Taky skoro každou noc usínám s mokrou tváří. Úzkosti mám docela častý, za to panický záchvaty už moc ne. Ale čekám na den, kdy se něco hrozně zesere. Pořád přemýšlím, jestli se mám zabít. Přemýšlím nad tím vlastně každý ráno, co se probudím. Říkám si, že už toho všeho bylo dost. Přešla jsem svůj limit existence a můj celý život je jedna velká lež.
  Život je někdy sladký. Někdy hořký. A někdy obojí.
  A můj je hořký ažaž.
  Chci prostě odejít nafurt.
  Nikam nepatřím.
  Nikde nemám místo.
  Žít je pro mě utrpení.
  Smrt je pro mě osvobození.

2019 01/15 démoni pod dekou

  Někdy je jednodušší se se svými problémy svěřit někomu úplně cizímu než někomu, koho znám celý svůj život. Člověk by měl pocit, že daná blízká osoba by ho už nikdy neviděla stejně. Proto je snazší všechno říct někomu koho už v životě neuvidím. Horší je, když si i k tomu cizímu člověku vytvořím jakýsi vztah a mít pocit, že té osobě můžu říct úplně všecko. Jenže i cizí lidi brzy omrzím a rozhodnou se odejít. Stejně jako všichni ostatní odcházejí. Tu bolest už dávno znám, ale bolí to pořád stejně.
  Díky tomu jsem se ale začala víc otevírat jedné z mých nejoblíbenějších osob. Sice jsem toho neřekla moc, ale na mě to byl velký posun. Začínala jsem i pomalu cítit, jak ta tíha na mých zádech je mnohem lehčí. Jenže ty příšerný pocity... furt se mě to drží zuby nehty. Cítím se bezradně, začínala jsem se konečně zase otevírat a zas a znovu se do sebe pomalu uzavírám. Zase se pomalu schovávám do své bubliny, která je pro ostatní neproniknutelná.
  Když jsem se svěřovala... cítila jsem ten neskutečný pocit úlevy. Bylo to poprvé, co se mi takhle po tolika letech ulevilo. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem se z vlastní vůle svěřila, bez pocitu nucenosti nebo ještě větší tíhy nebo sebenenávisti. Už jsem přestávala věřit, že by se mi mohlo kdy ulevit a vůbec se někomu svěřit proti své vůli. Ale ta tíha se vrací zpátky.
  Cítím se mnohem osaměleji než kdy jindy a je mi příšerně. Strašně. Mizerně.
  Připadá mi, že ty zasraný prášky zobu jen tak pro zábavu. Hlavně se bojím placebo efektu. Moje paranoia je větší. A ty pohledy všech... nevím co je na mně tak zajímavého, ale ať se koukají. Už je mi to jedno. Nebudu jim věnovat svou pozornost jen proto, že já dostala jejich. Není to moje chyba. Lidé občas bývají zvědaví.
  I přesto, že kouřím jednu cigaretu za druhou, tak se mi zlepšilo dýchání a nemívám už tak časté panické ataky. Ale úzkosti mám snad skoro každou noc co jdu spát. Je to příšerný. Protože jsem unavená a na těch pár hodin spánku chci zapomenout na to, že vůbec žiju. Jenže pak se mi nepříjemně zrychluje dech a za chvíli mám zase mokré tváře. Hydratuju svoje věci okolo sebe do té doby, dokud se z toho neunavím a neusnu. Ráno se pak probouzím se zarudlými oči a cítím se pak jako kus posranýho hovna.
  Nemám těžký dny. Nemám ani těžký měsíce. Můj celý život je těžký a kurevsky únavný. Nebaví mě to. Přišla jsem o všechny svoje koníčky a nedokážu se ničím zabavit. Už mě ani nic nebaví. Nic mě nezajímá. Nedokážu pomalu ani mít radost z malých věcí. Už mě ani nebaví hledat slova na to jak se cítím.
  Je mi prostě totálně na hovno.
  Ani utíkání z jednoho místa na druhé mi nepomůže s tím, jak hrozný to je. Přijde mi, že to už nic nedokáže spravit. Že se už v životě nikdy neslepím. Že už nikdy nenajdu cestu zpátky k tomu, jaká jsem byla před tímhle vším. Ztrácím úplně vše a já se natahuju co nejvíc, abych to 'vše' chytila včas. Ale než to stihnu tak je to dávno pryč.
  Zasranej protivnej život.

2018 12/19 nechci být ty

  Cítím se ztraceně víc, než kdy jindy. Ztratila jsem samu sebe před dávnou dobou a doteď jsem se nenašla. Třeba se nenajdu vůbec. Protože jsem část mě už ztratila mezitím co jsem hledala cestu ven z tohoto bludiště. K tomu ještě ty léky do toho. Není mi vůbec dobře. Neudělalo se mi ani líp. Možná je mi furt stejně. Možná mi je ještě hůř než předtím. Je mi špatně z mé vlastní existence. To, že vlastně svými chodidly chodím po zemi a dýchám stejný vzduch jako ostatní... Mám toho dost.
  Občas mám z toho života i radost. Ale k čemu mi to občas je, když žiju s pocitem nerovnováhy? Jsem naštvaná samu na sebe, že jsem to dotáhla až k tomuhle bodu. Hroutím se mnohem častěji než kdy dřív a všichni lidé okolo... Točí se mi z toho hlava a každou chvíli hrozí, že se pozvracím.
  Tuhle ráno jsem se vzbudila s mokrou tváří. Cítila jsem, jak mám opuchlé oči a i přesto, že jsem se snažila uklidnit, nešlo to. Všechno přišlo v tak špatnou dobu. Všechno si plánuju ve špatnou dobu. Všechno se mi hroutí. Všechno co udělám je nakonec úplně k ničemu.
  Protože to já jsem od svého narození.
  K ničemu.
  Vždycky jsem byla, jsem a budu na furt. Stejně jako jsem zlomená. Už to nikdy nebude jiný. Připadám si s těmi léky jako nějaký psychopat. Přijdu si, že mě každý všude kontroluje. Vše co udělám nebo se chystám udělat, tak mé kroky už dávno znají. Přijdu si každým krokem jako za mřížemi. Jako kdyby se jednoho dne ti nahoře rozhodli mě čapnout a zavřít do blázince.
  Proto jsem si udělala o víkendu menší výlet. Za účelem sebepoznání, ale hlavně abych byla pryč od místa, kde to znám a protřídila si myšlenky. Místo toho jsem se vrátila domů úplně zničená, zdevastovaná,... zklamaná. Nic nebylo tak jak jsem si představovala a možná, že jsem se akorát tak uzavřela víc do sebe. Bojím se dne, kdy se nedonutím vydat ani hlásku.
  Po návratu domů jsem si uvědomila jediné.
  Každým rokem k sobě pouštím míň svého okolí. Místo toho, abych se víc otevírala, tak dělám přesný opak. Odháním lidi, na kterých mi záleží. Držím všechny od sebe dál. Nekominukuju s nimi, ale ne proto, že bych nevěděla co říct. Je to proto, že mám v hlavě tolik zasraných myšlenek, že někdy slyším jenom je. Teď se nedokážu ani rozmluvit s člověkem, kterýho znám celý život. Všechny neúmyslně od sebe odstrkuju. I když s nimi trávím čas, přijde mi pak, že jsem si s danou osobou ještě vzdálenější než tomu bylo předtím.
  Kde se stala chyba, že jsem teď taková?
  Co se se mnou kurva stalo?
  Snažím se to být zase já. Proč je to tak těžký? Proč je tak těžký se chytnout něčeho, čeho jsem dřív byla součástí? Co se se mnou děje... ?

2018 12/01 dvacetčtyři dnů do Vánoc

  Ve čtvrtek jsem poprvé byla u psycholožky a tuhle zkušenost vstřebávám ještě teď. Nevím, jestli se po tom cítím líp, furt stejně anebo ještě hůř. Asi bych ráda řekla, že mi to první sezení pomohlo. Ale sama nevím, jestli to je pravda. Řekla mi pár zajímavých věcí, nad kterými od toho dne silně přemýšlím.
  Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
  Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
  Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
  Protože ono to je asi pravda.
  Koukám se na sebe divně.

2018 08/17 fake happy

  Snažím se udržet v klidu a absorbovat svůj vztek a přeformulovat ho v klid. Snažím se nebýt vzteklý dítě a zachovat chladnou hlavu, chovat se dospěle, racionálně. Místo toho by ale nebylo na škodu mít chladný srdce. Hodilo by se mi hned v několika situacích a vyřešilo by to i mé problémy, protože bych byla tak chladná, že by mi to bylo u prdele. Ale jelikož jsem takový vydařeně nevydařené sluníčko, tak mám bohužel tendenci být opatrná na lidi ve svém okolí.
  Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
  Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
  Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
  Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
  Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
  Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...

2018 08/07 Vemte létu život

  Letošní léto je tím nejteplejším, co jsi pamatuji. Je to fajn ale zároveň šíleně na prd, hrozný pařáky, vedro a hic, i když bývám během léta zavřená v bezpečí v pokoji. Nedávno mi odešel počítač i se vším, co jsem v něm měla. Takže jsem z toho trochu stále nesvá a snažím se vyrovnat se ztrátami.
  Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
  Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
  Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
  A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.