Cítím se ztraceně víc, než kdy jindy. Ztratila jsem samu sebe před dávnou dobou a doteď jsem se nenašla. Třeba se nenajdu vůbec. Protože jsem část mě už ztratila mezitím co jsem hledala cestu ven z tohoto bludiště. K tomu ještě ty léky do toho. Není mi vůbec dobře. Neudělalo se mi ani líp. Možná je mi furt stejně. Možná mi je ještě hůř než předtím. Je mi špatně z mé vlastní existence. To, že vlastně svými chodidly chodím po zemi a dýchám stejný vzduch jako ostatní... Mám toho dost.
Občas mám z toho života i radost. Ale k čemu mi to občas je, když žiju s pocitem nerovnováhy? Jsem naštvaná samu na sebe, že jsem to dotáhla až k tomuhle bodu. Hroutím se mnohem častěji než kdy dřív a všichni lidé okolo... Točí se mi z toho hlava a každou chvíli hrozí, že se pozvracím.
Tuhle ráno jsem se vzbudila s mokrou tváří. Cítila jsem, jak mám opuchlé oči a i přesto, že jsem se snažila uklidnit, nešlo to. Všechno přišlo v tak špatnou dobu. Všechno si plánuju ve špatnou dobu. Všechno se mi hroutí. Všechno co udělám je nakonec úplně k ničemu.
Protože to já jsem od svého narození.
K ničemu.
Vždycky jsem byla, jsem a budu na furt. Stejně jako jsem zlomená. Už to nikdy nebude jiný. Připadám si s těmi léky jako nějaký psychopat. Přijdu si, že mě každý všude kontroluje. Vše co udělám nebo se chystám udělat, tak mé kroky už dávno znají. Přijdu si každým krokem jako za mřížemi. Jako kdyby se jednoho dne ti nahoře rozhodli mě čapnout a zavřít do blázince.
Proto jsem si udělala o víkendu menší výlet. Za účelem sebepoznání, ale hlavně abych byla pryč od místa, kde to znám a protřídila si myšlenky. Místo toho jsem se vrátila domů úplně zničená, zdevastovaná,... zklamaná. Nic nebylo tak jak jsem si představovala a možná, že jsem se akorát tak uzavřela víc do sebe. Bojím se dne, kdy se nedonutím vydat ani hlásku.
Po návratu domů jsem si uvědomila jediné.
Každým rokem k sobě pouštím míň svého okolí. Místo toho, abych se víc otevírala, tak dělám přesný opak. Odháním lidi, na kterých mi záleží. Držím všechny od sebe dál. Nekominukuju s nimi, ale ne proto, že bych nevěděla co říct. Je to proto, že mám v hlavě tolik zasraných myšlenek, že někdy slyším jenom je. Teď se nedokážu ani rozmluvit s člověkem, kterýho znám celý život. Všechny neúmyslně od sebe odstrkuju. I když s nimi trávím čas, přijde mi pak, že jsem si s danou osobou ještě vzdálenější než tomu bylo předtím.
Kde se stala chyba, že jsem teď taková?
Co se se mnou kurva stalo?
Snažím se to být zase já. Proč je to tak těžký? Proč je tak těžký se chytnout něčeho, čeho jsem dřív byla součástí? Co se se mnou děje... ?
2018 12/01 dvacetčtyři dnů do Vánoc
Ve čtvrtek jsem poprvé byla u psycholožky a tuhle zkušenost vstřebávám ještě teď. Nevím, jestli se po tom cítím líp, furt stejně anebo ještě hůř. Asi bych ráda řekla, že mi to první sezení pomohlo. Ale sama nevím, jestli to je pravda. Řekla mi pár zajímavých věcí, nad kterými od toho dne silně přemýšlím.
Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
Protože ono to je asi pravda.
Koukám se na sebe divně.
Budu navštěvovat psychologa dál a uvidíme, jak se to se mnou srovná (jestli vůbec). Dost pravděpodobně budu i nucena papat nějaký happy pills.
Prý se cítím jako malé dítě, za které mě rodiče stále považují, i když věkově patřím mezi dospělé lidi. Je pravda, že rodiče mě nejen tak vidí, ale občas se mnou i tak jednají. A já se necítím jako malé děcko. Problém je asi v tom, že už v útlém věku jsem musela dospět dřív než všechny ostatní děti. Protože se na mě valily zodpovědnosti, které by měl řešit někdo dospělý. A já jsem ráda za to, že jsem dospěla o tolik dřív. Ten život začal od té chvíle být trochu víc na hovno, ale dávno se nepovažuju za dítě.
Taky bych měla na sobě hledat světlé stránky a napsat deset věcí, ve kterých vynikám. Vím odjakživa, že mám nízké sebevědomí. Taky nenávidím pozornost a mám pocit, že na mě všichni koukají divně. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem to já kdo na sebe kouká divně. Docela mě to srazilo na kolena.
Protože ono to je asi pravda.
Koukám se na sebe divně.
2018 08/17 fake happy
Snažím se udržet v klidu a absorbovat svůj vztek a přeformulovat ho v klid. Snažím se nebýt vzteklý dítě a zachovat chladnou hlavu, chovat se dospěle, racionálně. Místo toho by ale nebylo na škodu mít chladný srdce. Hodilo by se mi hned v několika situacích a vyřešilo by to i mé problémy, protože bych byla tak chladná, že by mi to bylo u prdele. Ale jelikož jsem takový vydařeně nevydařené sluníčko, tak mám bohužel tendenci být opatrná na lidi ve svém okolí.
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...
Pojďme tedy zase zabít čas a slova tím, že zase budu mluvit o iracionálních věcech. Jako třeba o svém milostném životě.
Vzhledem k tomu jak je můj život zoufalý a s ním i ten milostný. Tak nejen že mě prokleli tím, že jsem neúmyslně přišla na svět. Ale taky tím, že je se mnou asi něco v nepořádku. Tedy, ano... v mnoha výlevných článcích jsem psala o své psychické nestabilitě, ale hádej co. Celý tenhle emo-blog je o tom, jak jsem psychicky nemocná. Takže se ví už dávno od začátku, že nejsem tak úplně v pořádku. Ale to je v pořádku, protože my všichni jsme tak trochu v nepořádku. Jen někteří s tou nenormálností musí trochu víc bojovat. Takže ne. Nikdo z nás není special snowflake. Jsme prostě lidi. A teď když jsem z celýho lidstva udělala prostě lidi a sobě snížila sebevědomí ještě víc, vrátím se zpátky k tomu, že mimo můj nenormálně normální život, mám i nenormálně normální milostný život.
Ráda bych připomněla, že mám teď třetí vztah a byla to vždycky oni, kteří to ukončili. Nejenže ukončili náš vztah, ale taky ho sami začali. Vždy to bylo tak, že o mě jevili zájem a já se vezla s vlnou. Ze začátku mi vždy trvalo, než se zamiluju, ale když už k tomu došlo, najednou přišel náhlý konec a já nevěděla co se děje a proč se to děje. Prostě lusk a všechno bylo pryč. Jenže jak jsem se jednou zamilovala, bylo pro mě těžký se odmilovat. Nechat to plavat a jít dál. Zotavovala jsem se takhle ze dvou vztahů a poslední rozchod mě totálně rozsekal, až to nebylo zdravý pro nikoho. Bylo mi sice ublíženo několikrát, ale zlomený srdce vždycky bolelo ze všeho nejvíc.
Vždycky mě dostane ten fakt, jak se tak snažili si mě získat a když konečně povolím a mají mě, tak jim asi přijde, že se už dál snažit asi nemusí, když už jim vlastně patříte. Že si vás drží jako trofej, kterou párkrát vyleští a pak se rozhodnou vás uložit do sklepa nebo na půdu, kde budete ležet celá léta až upadnete v zapomnění. Ne. Takhle to nefunguje. Nevím, jestli to tak mám jenom já. Ale kvůli tomuhle si připadám... zbytečně. Bezcenně. Že jsem snad kus hadru a nestojím jim ani za jejich čas. To vše co bylo na začátku vztahu najednou zmizí, kdy teď jen sedím a přihlížím něčemu, čemu nerozumím. Třeba to je tak, že když se konečně zamiluju, tak se rozhodnou se stáhnout, protože si najednou uvědomí "sakra, tohle začíná být vážný" a utečou. Nebo nevím, jestli to je mnou. Jestli nějak vysílám nevědomky negativní signály.
Nenávidím, když lidi na kterých mi záleží nejvíc, mi dávají pocity méněcennosti. Že nejsem nic obecně, ale že nejsem nic ani pro ně. Rád mě mít může klidně celý svět. Ale který z nich mě kdy skutečně miloval. A i teď to co mám... je to vůbec skutečný? Nebo zase ztrácím s někým čas na těch pár měsíců, kdy příští měsíce budu jen zavřená v pokoji a sebenenávidět se a ptát se, co je se mnou sakra špatně? Čím to je, že musím trpět životem a k tomu nikoho nemít vedle sebe? Jsem fakt prokletá? Nebo jsem jen příliš paranoidní? Nebo jsem psychopat, totálně vyšinutá z vlastní mysli? Já nevím...
Slíbila jsem si už několikrát, že si nebudu kvůli klukům vyplakávat oči. Ale nejde to. Ne když ve mně zanechávají tak negativní pocity a myšlenky. Říkala jsem, že se sebou nenechám vyjebávat. Proč se to ale děje už poněkolikátý. Proč se nedokážu poučit z té samé chyby. Proč jsem tak naivní...
2018 08/07 Vemte létu život
Letošní léto je tím nejteplejším, co jsi pamatuji. Je to fajn ale zároveň šíleně na prd, hrozný pařáky, vedro a hic, i když bývám během léta zavřená v bezpečí v pokoji. Nedávno mi odešel počítač i se vším, co jsem v něm měla. Takže jsem z toho trochu stále nesvá a snažím se vyrovnat se ztrátami.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.
Bohužel i během volna můj nepevně pevný štít selže a psychicky se zhroutím. A mám i pocit, že tenhle rok jsem se hroutila mnohem víckrát, než minulý rok. Navíc se nic nedokáže vyrovnat tomu pocitu, kdy jsem poprvé dostala panický záchvat před rodinou. Bylo mi tak šíleně špatně a nedokázala jsem se uklidnit jak jsem byla hrozně moc v šílených psychických bolestech a byla naštvaná zároveň. A i teď mám den, kdy se necítím nejlíp. Dnešek je jeden z těch horších dnů.
Říkám si, že bych měla toho psychologa zkusit. Abych aspoň dostala nějaký happy pills a necítila se každý den jak kus hovna. Jenže chybí takhle málo k tomu, abych se skutečně cítila jako opravdový šílenec a psychopat. To je vlastně momentálně jediný důvod, proč k psychologovi nechci chodit. Asi tím nechci svý matce potvrdit, že měla pravdu o tom, že jsem šílená. Já vím, že nejsem tak úplně v pořádku a jsem jaksi psychicky nestabilní. Ale mít psychologa... možná bych si připadala v ještě menší kleci, než teď. A třeba by mi ani nepomohl, což by mě složilo ještě víc. Mrzí mě, že si tyhle věci o sobě uvědomuju, ale nejsem schopna si jakkoli pomoct nebo poradit. Vždycky jsem byla sama za sebe, nespoléhala se na nikoho a byla od malička dost samotář. I když jsem pomoct chtěla, vždy mi připadalo, že bych tím lidi jen obtěžovala, což je stejný i teď. Prostě svými problémy nechci zatěžovat nebo jakkoli zapojovat lidi ve svým okolí. Beru to tak, že když jde o můj pytel sraček, tak se s tím pytlem sraček vypořádám taky sama. Občas mě to fakt vytáčí, že jsem taková. Protože jsem v šílených mukách a mám chuť se někomu vybrečet na rameni. Říct jim alespoň, že nejsem v náladě a vše co teď potřebuju, je dlouhé objetí a rameno.
Někdy to na mě přijde uprostřed města plných lidí a já mám chuť si dřepnout a brečet. Zasáhne mě to bez upozornění a fakticky výjimečně všechny ty emoce smíšené s depresemi neutáhnu a prasknu. Kýbl vody mi začne přetékat. Balónek plný vody mi praskl. Celá místnost se začne nepříjemně plnit nekonečnou vodou a já jsem neschopna vyplavat nahoru se nadechnout.
A stejně. Ono je i lepší mít deprese v zimě, než v létě. Nemůžu se schovat pod peřinu nebo se do ní zachumlat a brečet do polštáře, aniž bych se nezapotila jen tím, že stojím.
2018 06/15 Koncert
Byla sobota ráno tohoto roku, 14. dubna. Probudila jsem se v cizí posteli, v cizím bytě, v cizím městě. Hned jak jsem vstala jsem si zase v zrcadle prohlížela svoje čerstvé první tetování a byla z toho nadšená. Ráno se mi do rukou dostal hrnek silné kávy, kterou mi udělala sestřenka a vyrazily jsme do města na jídlo. Co jsme se odpoledne vrátily k ní domů, jsem se připravila na svůj večerní program a vzala si na sebe nový hadry, který jsem si zrovna den předtím pořídila. Vyrazila jsem a hodinu bloudila v cizím městě, abych dorazila na místo setkání. Bývám všude pozdě a tak jsem na sraz dorazila o hodinu později, než bylo v plánu. Společně se současným X jsme se nakonec zařadili do dlouhé fronty a čekali tam dlouhé hodiny, stejně jako lidé před námi a za námi. Během čekání v dlouhé frontě, přišla parta týpků, kde jeden z nich měl na sobě tělový overal a s umělým nádobíčkem začal zpívat 'Wonderwall'. Nakonec jsme se asi po třech hodinách dostali dovnitř, kdy na nás před vchodem ještě čekala ochranka. Začala jsem okamžitě litovat toho, že jsem si vzala dvě flašky pití, protože v ten moment obě letěly do koše.
Vlezli jsme dovnitř a oba si koupili koncíkový trička, který platil on. Pak jsme se přemístili k pódiu, kde se kupodivu ještě nesešli všichni lidi, takže jsme chytili docela dobrý fleky a já byla mnohem blíž, než jsem čekala, že budu. Naneštěstí jsem byla o dost blíž k reprákům, takže během celého koncertu mi to hučelo do hlavy, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě tak týden.
Začínala jsem dostávat husinu, když se začaly hrát starší písně. Všichni se těšili na proslulé 'Wonderwall', které začali sami fanoušci a odzpívali si část. Hrála se i 'Live Forever' a 'Don't Look Back In Anger, které se hrálo skoro na úplným závěru koncertu. Bylo mi do breku, když refrén zpívali jen fanoušci a najednou se celá koncertová hala rozsvítila. Bylo mi ale do breku ze štěstí, ne že bych byla smutná. V tu chvíli jsem cítila děsnou eufórii, šílené nadšení ze života a cítila jsem se poprvé být skutečně naživu. Byla jsem tak šťastná, že mi stačilo tam jen být spolu s ostatními a prožít svůj první koncert s mým budoucím přítelem. Vlastně jsem ani nečekala, že se někdy dožiju toho, se zúčastnit nějakého koncertu. Ještě lepší na tom snad je, že to nebyl jen tak nějaký koncert. A vůbec mě dostalo do kolen, jak současný X dokázal sehnat lístky, který byly už dávno vyprodané.
Svůj první koncert a celkově jako zážitek být někde takhle mimo, jsem si přímo užívala a cítila jsem se poprvé plně. Po tom naleštěným mramorovým schodišti to pěkně klouzalo, jak byla celá budova zadýchaná a ten hnusný těžký vzduch se tam držel jak smrad.
Po koncertu jsme si šli koupit pití, procházeli se a povídali si. Ptal se mě na pocity z prvního koncertu a já mu jednoduše a dost stručně řekla jen "bylo to boží". I když jsem měla tolik věcí co říct, měla tolik nadšení z koncertu a tak... nebyla jsem zkrátka schopná ze sebe vydat nic než tohle. Štve mě, že neumím vyjádřit, vysvětlit nebo jakkoli ukázat svoje pocity. Že na to neumím hledat slova a celkově mi mluvení nejde, kdy mi dělá neskutečný problém mluvit o svých pocitech a lépe se vyjádřím, když se z toho vypíšu.
Takže když mě doprovodil zpátky k sestřence a přišlo na loučení, cítila jsem se neskutečně trapně, protože jsem nevěděla jak vyjádřit to, co jsem cítila v tu chvíli. Nedokázala jsem ani poděkovat a chtěla jsem rychle zmizet, aby se na mě už nedíval. Takže jsem zazmatkovala, zařvala jsem mu díky a utekla dovnitř. Po koncertu, kdy jsem měla v hlavě větší klid, mi v tom tichu neskutečně hučelo v uších, ale i tak jsem se furt cítila skvělé jako nikdy předtím. Furt živě.
Vlezli jsme dovnitř a oba si koupili koncíkový trička, který platil on. Pak jsme se přemístili k pódiu, kde se kupodivu ještě nesešli všichni lidi, takže jsme chytili docela dobrý fleky a já byla mnohem blíž, než jsem čekala, že budu. Naneštěstí jsem byla o dost blíž k reprákům, takže během celého koncertu mi to hučelo do hlavy, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě tak týden.
Začínala jsem dostávat husinu, když se začaly hrát starší písně. Všichni se těšili na proslulé 'Wonderwall', které začali sami fanoušci a odzpívali si část. Hrála se i 'Live Forever' a 'Don't Look Back In Anger, které se hrálo skoro na úplným závěru koncertu. Bylo mi do breku, když refrén zpívali jen fanoušci a najednou se celá koncertová hala rozsvítila. Bylo mi ale do breku ze štěstí, ne že bych byla smutná. V tu chvíli jsem cítila děsnou eufórii, šílené nadšení ze života a cítila jsem se poprvé být skutečně naživu. Byla jsem tak šťastná, že mi stačilo tam jen být spolu s ostatními a prožít svůj první koncert s mým budoucím přítelem. Vlastně jsem ani nečekala, že se někdy dožiju toho, se zúčastnit nějakého koncertu. Ještě lepší na tom snad je, že to nebyl jen tak nějaký koncert. A vůbec mě dostalo do kolen, jak současný X dokázal sehnat lístky, který byly už dávno vyprodané.
Svůj první koncert a celkově jako zážitek být někde takhle mimo, jsem si přímo užívala a cítila jsem se poprvé plně. Po tom naleštěným mramorovým schodišti to pěkně klouzalo, jak byla celá budova zadýchaná a ten hnusný těžký vzduch se tam držel jak smrad.
Po koncertu jsme si šli koupit pití, procházeli se a povídali si. Ptal se mě na pocity z prvního koncertu a já mu jednoduše a dost stručně řekla jen "bylo to boží". I když jsem měla tolik věcí co říct, měla tolik nadšení z koncertu a tak... nebyla jsem zkrátka schopná ze sebe vydat nic než tohle. Štve mě, že neumím vyjádřit, vysvětlit nebo jakkoli ukázat svoje pocity. Že na to neumím hledat slova a celkově mi mluvení nejde, kdy mi dělá neskutečný problém mluvit o svých pocitech a lépe se vyjádřím, když se z toho vypíšu.
Takže když mě doprovodil zpátky k sestřence a přišlo na loučení, cítila jsem se neskutečně trapně, protože jsem nevěděla jak vyjádřit to, co jsem cítila v tu chvíli. Nedokázala jsem ani poděkovat a chtěla jsem rychle zmizet, aby se na mě už nedíval. Takže jsem zazmatkovala, zařvala jsem mu díky a utekla dovnitř. Po koncertu, kdy jsem měla v hlavě větší klid, mi v tom tichu neskutečně hučelo v uších, ale i tak jsem se furt cítila skvělé jako nikdy předtím. Furt živě.
2018 05/04 Mám rád... nemám rád...
Mám jaro ráda. Protože vše začíná zelenat, znovu oživovat ze zimy. Květen je ale nejhorší měsíc v roce. Nenávidím květen ze spousty důvodů. Nejradši bych ho vypustila ze všech kalendářů. A celkově mě štve, jak se všechno odehrává v květnu.
Není trochu komický, že jsem dostala svou první pusu na 1. máj? Původně jsem se měla sejít s mým prvním ex-přítelem, ale tím bych jaksi zrazovala důvěru svého současného přítele. Tak jsem se raději rozhodla jet za přítelem než za ex a udělala jsem jedině dobře.
Život mě teď nějak podezřele nechává na pokoji. Čekám jen na tu chvíli, kdy se to celé posere a vše pojede od znovu. Asi se teď mám fajn. Jen mě už pár dní hlodá několik věcí od chvíle, kdy jsem se rozhodla se zamilovat do někoho jiného. Jsem nesmírně vděčná, že s minulým X jsme i nadále přáteli a že jsme teď čistě velkými přáteli a že tuhle věc vzal naprosto v pohodě.
Jsem momentálně se svým současným přítelem (říkejme mu současný X) spokojená. Ale nezdá se mi, že bych byla do něj zamilovaná. Je vlastně víc než úžasný. Je to skoro jako bych chodila sama se sebou a řekla bych, že si i dost rozumíme, i když já jako ultra introvert toho moc nenamluvím. Mám ho hodně ráda. Líbí se mi trávit čas s ním. Pokaždé se na něj neskutečně těším, když se máme po delší době vidět. Mám ty přiblblý úsměvy vždy, když se o něm někdo jen zmíní nebo když si píšem. Ale necítím něco jako zamilovanost. A bojím se toho, že to tak nikdy cítit nebudu. Že to zůstane jen u toho "mám ráda". Zkrátka necítím ty motýlky v břiše. Cítím jen obrovské nadšení, ale motýlci nikde a já si to kvůli svým zasekaným pocitům nechci posrat. Nechci se s tímhle ani s nikým podělit, protože by mi řekli, že pokud tam nic necítím, tak ať se rozejdu a já se bojím, že bych nad tím začala přemýšlet a nakonec to po všech těch úžasných dnech skutečně ukončila. Jenže to nechci ukončovat. Díky němu můžu mít myšlenky jinde. Můžu myslet na něj a nemít po nocích ubrečené oči a zakrvácenou paži. Můžu se víc soustředit na jiné věci a celkově jsem spokojenější a šťastnější. Častěji vycházím z domu a znovu se učím patřit do společnosti lidí, i když se mi to hnusí. S ním je to ale snažší, už ani nevnímám ty hnusný pohledy. Dělá mi to akorát dobře, když mě vidí šťastnou, jak se držím za ruku s někým, koho mám neskutečně ráda.
Není trochu komický, že jsem dostala svou první pusu na 1. máj? Původně jsem se měla sejít s mým prvním ex-přítelem, ale tím bych jaksi zrazovala důvěru svého současného přítele. Tak jsem se raději rozhodla jet za přítelem než za ex a udělala jsem jedině dobře.
Život mě teď nějak podezřele nechává na pokoji. Čekám jen na tu chvíli, kdy se to celé posere a vše pojede od znovu. Asi se teď mám fajn. Jen mě už pár dní hlodá několik věcí od chvíle, kdy jsem se rozhodla se zamilovat do někoho jiného. Jsem nesmírně vděčná, že s minulým X jsme i nadále přáteli a že jsme teď čistě velkými přáteli a že tuhle věc vzal naprosto v pohodě.
Jsem momentálně se svým současným přítelem (říkejme mu současný X) spokojená. Ale nezdá se mi, že bych byla do něj zamilovaná. Je vlastně víc než úžasný. Je to skoro jako bych chodila sama se sebou a řekla bych, že si i dost rozumíme, i když já jako ultra introvert toho moc nenamluvím. Mám ho hodně ráda. Líbí se mi trávit čas s ním. Pokaždé se na něj neskutečně těším, když se máme po delší době vidět. Mám ty přiblblý úsměvy vždy, když se o něm někdo jen zmíní nebo když si píšem. Ale necítím něco jako zamilovanost. A bojím se toho, že to tak nikdy cítit nebudu. Že to zůstane jen u toho "mám ráda". Zkrátka necítím ty motýlky v břiše. Cítím jen obrovské nadšení, ale motýlci nikde a já si to kvůli svým zasekaným pocitům nechci posrat. Nechci se s tímhle ani s nikým podělit, protože by mi řekli, že pokud tam nic necítím, tak ať se rozejdu a já se bojím, že bych nad tím začala přemýšlet a nakonec to po všech těch úžasných dnech skutečně ukončila. Jenže to nechci ukončovat. Díky němu můžu mít myšlenky jinde. Můžu myslet na něj a nemít po nocích ubrečené oči a zakrvácenou paži. Můžu se víc soustředit na jiné věci a celkově jsem spokojenější a šťastnější. Častěji vycházím z domu a znovu se učím patřit do společnosti lidí, i když se mi to hnusí. S ním je to ale snažší, už ani nevnímám ty hnusný pohledy. Dělá mi to akorát dobře, když mě vidí šťastnou, jak se držím za ruku s někým, koho mám neskutečně ráda.
2018 04/23 Crying room
Byla jsem tak spokojená, nic mě netrápilo a sluníčko mě tak hezky hřálo každý dny. Dneska prší, byla bouřka, všude tma a zataženo, i když noc ještě nepřišla. Cítím, jak na mě opět doléhají deprese a já si nemůžu pomoct, než se s tím stejným pocitem svést opět dolů. Přála bych si někomu povědět, aby mě rozveselil. Přála bych si mít osobu, kdy bych se probouzela další rána s pocitem, že to není jen další den.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.
Je tomu přesně dvacet dní, co jsem se úspěšně nepořezala. Ale po dnešku mám potřebu po žiletce sáhnout znovu a začít odečítat znovu. Znovu budu muset nosit dlouhé rukávy, abych zakryla čáry zarudlé krví. Zas a znovu se skrývat za úsměvem den co den. Jak já tak nenávidím mít takový pocity. Jak já nenávidím cítit. Jak já nenávidím žít. Po dlouhé době se mi pomalu vracela chuť do života, ale ta se zase vytratila, vypařila se jako pára nad hrncem. Doufala jsem, že mi to vydrží a já zas nespadnu do pocitu úzkostí a depresí. Je mi ze mě samotné tak špatně. Je mi špatně nejen ze sebe, ale ze všeho ostatního. Ze všeho kolem. Je mi špatně z těchto slov, která tu teď píšu.
Zase jsem navázala kontakt s mým úplně prvním klukem. Je úplně prvním, komu jsem řekla o pokus sebevraždy spolykáním prášků. A nevím, jestli jsem tak udělala dobře nebo ne. Je fakt, že se mi vždycky tak náhodně mihl v mysli. Teď si sama nejsem jistá, jestli jsem se dostala přes svého prvního přítele nebo druhého... anebo jsem prostě jen šíleně smutná a v depkách si tu vylejvám myšlenky.
Někdy bych si přála zastavit tok svých myšlenek. Aby prostě vypnuly. Nemyslet na nic. Nestarat se o nic. Je to tak únavný. Sedím tu u klávesy a snažím se nerozbrečet, jak sepisuju další slova. Ani nevím, co tyhle moje suprový nálady spouští. Kde je to zatracený tlačítko, na který tak často nechtěně mačkám. Chci se zas cítit spokojeně. Nechci se cítit na dně. Nechci se probouzet s těmito pocity, který mě budou provázet celý den a další ráno to bude pořád stejný. Jsem tak v depresích a naštvaná. Nechci být taková. Nechci být já. Nechci být v tomhle těle. Nechci vlastnit tyhle myšlenky, pocity a všechno. Chci od toho odejít.Unavuje mě být věčně smutná. Věčně v depresích. Věčně zamyšlená nad svými věcmi, protože moc přemýšlím. Věčně zahleděná do věcí, který by mi měli být ukradený. Potřebuju nutně někoho po svém boku. Kdo mě při takových chvílích podrží a neuteče, když se emocionálně zhroutím. Vážně někoho potřebuju. Nechci být sama. Děsí mě být samotnou. Protože tu nemám nikoho, kdo by mi zabránil v těch špatných věcech, co dělám. Nikdo, kdo by mi zabránil myslet na ty nejhorší scénáře.
Už mě nebaví všechny okolo sebe rozveselovat ale já sama zůstávám pořád se stejnými pocity. Hluboko uvnitř mrtvá, že občas ani necítím vlastní tep.
Někdy bych si zkrátka chtěla lehnout na koleje, počkat až přijede vlak a spokojeně zavřít oči na furt.
2018 04/15 Back to suffering
Zažila jsem svůj nejlepší víkend a nejlepší dny mého zasranýho života. Musela jsem odejít brzy a jakmile jsem byla zpět a viděla po třech dnech svůj pokoj, chtělo se mi brečet. Je mi tak šíleně smutno jako nikdy a přála bych si, aby tenhle víkend pro mě nikdy neskončil. Chtěla bych si takhle užívat do konce svých dnů a nikdy nelitovat svých rozhodnutí. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že jsem stále na živu. Snad poprvé za svůj život. Byla jsem šťastná, že se to moje tělo rozhodlo nevzdat. Byla jsem tam tak šťastná jako nikdy a po tolika letech jsem na tyhle dny měla pozitivní myšlení. Nebála jsem se ukázat a měla jsem celkově pocit, že jsem někdo jiný. Že jsem v kompletně jiném těle s jaksi napravenou myslí a tělem.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
Byla jsem poprvý na koncertu a nemůžu tomu uvěřit ještě teď. Není tomu ani 24 hodin, co jsem tam stála mezi těmi propocenými těly a skákala do rytmu s nimi, zpívala texty společně se zpěvákem. Bylo mi neskutečně dobře a poprvé v životě jsem dostala chuť žít. Na chvíli jsem utekla od svýho chaotickýho života a ani ne na tři dny jsem mohla být někým, komu nevadí být na živu. Tak strašně moc bych se tam chtěla vrátit. Jen za ty dva dny jsem zjistila, že ona ta Praha není tak strašná, jak jsem si vždycky myslela. Lidem tam jste úplně ukradený a neprohlížejí si vás s odsuzovačnými pohledy od hlavy k patě. Je jim ukradený kdo jste, co jste. Automaticky tam patříte do společnosti, protože si tam uvědomují, že lidé jsou různí a je jim to jedno.
Ale nejen že jsem se zúčastnila toho nejlepšího koncertu vůbec, ale konečně jsem se nechala i tetovat. Moc to nebolelo a já jsem šťastná, že jsem něco takovýho mohla absolvovat. Díky tomu se cítím jaksi plnější. Cítím se být jako víc já. Za ty dva dny jsem se o sobě naučila mnohem víc, než za celý život. Získala jsem díky těm dnům spoustu nových zkušeností a i když se to zdá být málo, pro mě toho bylo víc než dost.
Zrovna teď ale ze mě vyprchala veškerá pozitivita, optimismus a sluníčkovství. Jakmile jsem se vrátila zpět, věděla jsem, že se zase vracím zpět ke svýmu starýmu životu. Moje nálada se instantně změnila v pesimismus, začala jsem vidět věci opět negativně a chytila mě hrozně špatná nálada. Myslím, že si dnes večer vypláču oči.
2018 04/07 Zmrtvýchvstání
Zdálo se mi o něm. Podařilo se mu zas a znovu mě rozbrečet. Stejně jako i v realitě, mě i ve snu od sebe odehnal a přiměl mě k tomu, abych ho začala nenávidět. Ale jak bych mohla. Jak bych mohla, když znám jeho úmysly. Za celou dobu, byl tohle snad ten nejživější sen, který jsem měla. Cítila jsem všechny doteky. Slyšela všechny ty myšlenky. Celým tělem mnou proudily ty pocity. Jako kdyby se to skutečně stalo. Jako kdyby mi po tváři skutečně tekly ty slzy. Po probuzení se mi možná ulevilo, možná jsem si přála se vrátit. Přišlo mi to ale bolestivě krásný. I v tom snu to bolelo, ale nevadilo to. Ta bolest mi za to stála.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
Po třech týdnech jsem se včera ukázala ve škole a byla zase mezi lidmi. Zase mi připadalo, že se nedokážu po tolika dnech znovu zařadit do společnosti a měla pocity úzkosti, připadala jsem si zvláštně chodit mezi lidmi jen tak. Nehledě na to, že nikdo z těch lidí venku nezná můj příběh, moje pocity, moje myšlenky... měla jsem pocit, že se na mě každý otáčí a myslí si, jak velká lůza jsem. Že by pro všechny bylo lepší, kdybych mezi lidi už nevycházela. Byla jsem ale ráda, že můj návrat do školy spolužáci ani učitelé nijak nehrotili. Další otázky, které by mě dostala na kolena, bych asi nesnesla. Už jen tak-tak mám na mále, když se matka začne vyptávat a skončí to promluvou do duše.
Promiň mami, jsem tvrdohlavá.
Co se týče mého "vzkřísení"... ta halda prášků mi nic neudělala. Místo smrti jsem dostala podivný pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku a neopouštěl mě celý dva dny. Jako kdybych dostala otravu z jídla a zároveň tě doslova něco tížilo, jako kdyby mi někdo položil balvan na hruď a řekli mi "a teď dýchej" a já dýchala.
Dá se vůbec pokus o zaškrcení samu sebe, považovat za pokus o sebevraždu? Budou tomu skoro dva roky a já do středy nevěděla, proč jsem ty ruce na tom krku nedržela alespoň o ty dvě minuty dýl. Po dopsání svého (před)posledního výlevnýho článku, jsem napsala dopis na rozloučenou. Není tam ani polovina z mého příběhu, ale asi je tam vše, co jsem chtěla světu před smrtí říct. Nepotřebuji si to ani zpětně číst, pamatuji si, co jsem tam psala.
Víc než další marný pokus o sebevraždu, mě děsil a překvapil ten fakt, co se mi během toho honilo hlavou. Nic. Prázdno. Černo. Neproběhl mi celý život před očima. Neproběhlo mi před očima vůbec nic. Vnímala jsem jen, že jsou čtyři ráno a já mám v ústech celou hrst tablet a doufajíc, že se dalšího východu Slunce nedočkám. Byla jsem připravena tenhle celý svět a i lidi s ním nechat za sebou a osvobodit se jednou provždy. Chtělo se mi brečet zoufalstvím, že to moje tělo nevzdalo a já se slzami v očích neochotně otevřela oči, kdy mi světlo svítilo do ksichtu. Můj život je mi tak jedno, že při polykání těch hnusů, mi hlavou neproběhlo vůbec nic. V tu chvíli mi bylo všechno tak jedno, mojí hlavní prioritou bylo usmrcení. Konečně se po těch letech dotknout svobody. Stisknout to záhadné tlačítko... možná kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj. Ale bylo moc daleko.
Asi tuhle záležitost zatím nechám vsáknout se do mě a do všech věcí, kterých se příště dotknu. Hádám, že ještě nenadešel čas, kdy říct všemu sbohem a se s Smrtí si spokojeně podat ruku.
2018 04/03 Už nevím co
Šla jsem zase za školu. Místo toho jsem se rozehřívala na teplým místě a vykuřovala si. Z kouření se mi poslední dobou začala točit hlava. Neměla jsem v sobě dostatek tekutin a živin. Špatně se stravuju, špatně piju, špatně spím. Tělo mi dobře nefunguje. Jsem jako rozbitý stroj. Ale nevadí to. Vlastně jsem přemýšlela, že se zítra půjdu zabít. Po sepsání těchto nesmyslů, půjdu asi napsat něco jako suicide note. Ale upřímně nevím, co bych do něj měla napsat. Asi stejně, jako to nevím teď.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.
Přemýšlím, jestli se zítra do školy dostavit anebo se jít zabít hned ráno. Jak dlouho bude lidem asi trvat, než najdou moje tělo? Hodiny? Dny? Týdny? Měsíce? Třeba mě nenajdou vůbec. Což by bylo fajn, pohřbili by moji prázdnou rakev. A jak dlouho asi bude trvat, než umřu? Bude to rychle? Pomalu? Vlastně bych mohla jednoduše spolykat prášky a už se nikdy nevzbudit, nemusím čekat do zítřka. Tím by padl celý zítřejší plán zajít konečně k psychologovi. Protože mě nijak neláká někomu vyprávět o svých problémech.
Taky jsem chtěla ukončit studium už hrozně dlouho. Učení a škola celkově mě nikdy nebavila. Vždycky jsem tam seděla jen proto, že zkrátka musím. Nikdy nebylo na mě, jestli tam být chci nebo ne. Ale teď na to solidně kašlu a pro některý bohužel, mi to je docela jedno. Kdyby se každej zajímal o svý a nestrkal nos do cizích věcí, bylo by mi hned líp. Každej žije v budoucnosti, co jim tohle vzdělání přinese a bla bla. Nepotkala jsem nikoho, kdo by žil v přítomnosti. Já v ní taky nežiju, radši od ní utíkám jako zbabělec a nechám fantazii, ať už udělá svoje. V přítomnosti stejně nic nevidím a svoji budoucnost si ani představovat nechci. Děsí mě jen to, že bych tu měla být ještě dýl, než je nutný.
A vůbec... měla bych dát blízkým lidem předem vědět, že se půjdu zabít? Zanechám po sobě dopis, ale ten se ke každýmu nedostane. Chci jim dát vědět, že mi už nemusí psát nebo volat. Protože odpověď už nikdy nedostanou. Na druhou stranu jim nechci zatěžovat mysl a nechat se zbytečně přesvědčovat, ať to nedělám. Možná tímhle ublížím spoustě lidí. Možná vůbec nikomu a život půjde dál. Lidé se narodí, žijí a zemřou. Je to naprosto normální cyklus života. Narodili jsme se, existujeme, abychom nakonec umřeli. Jak krásný to je?
Odjakživa jsem si představovala, že umřu stářím. Že kolem mě budou moje děti a vnoučata, jak všichni budou kolem mojí smrtelné postele a držet mě za ruku, kdy společně počkáme na tu chvíli, kdy se naposledy na ně usměju a spokojeně zavřu oči. Ale nakonec si nikdy nezašukám a neudělám spousty dalších věcí, která mě čekala a na který jsem se jako malá holka těšila. Přála bych si svoje přání být dospělou, vzít zpět. Každým dnem je to víc a víc na hovno, že je až neuvěřitelný, že se ještě držím. Pořád doufám, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen kurevsky dlouhej zlej sen. Ale všechno cítím, všechno je tak skutečný. Cítím se jako pokusný králík, kdy nade mnou stojí kupa vědců a zkouší, co všechno vydržím... za jak dlouho se zlomím.
V tuhle chvíli mi hlavou běží tak neskutečně nebezpečné myšlenky. Moc bych si přála, aby tu byl někdo, kdo by mě zastavil a držel mě od toho všeho co nejdál. Chci se cítit alespoň jednou v bezpečí. Vědět, že tu pro mě někdo je a nejsem všem úplně ukradená. Mrzí mě, že se mě nikdo nesnaží pochopit. Už mě nebaví předstírat ty veselý obličeje. Zřejmě to ukončím jediným krokem a udělám to rychle, ať mám ten klid co nejdřív.
Jestli je tohle můj poslední výlevný článek, tak se asi loučím.